ECLI:CZ:US:2008:2.US.2323.08.1
sp. zn. II. ÚS 2323/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Budějovická 5, 140 21 Praha 4, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 5, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 69 Co 198/2008-72, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2008, č. j. 12 C 334/2007-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítá, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy byly opomenuty jí navrhované důkazy, rozhodnutí nebyla náležitě odůvodněna, šlo přitom o překvapivá rozhodnutí a postup soudů celkově hodnotí jako svévoli justice.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba HELP Car - nezávislá likvidatura, s. r. o. (dále "žalobce") proti stěžovatelce o zaplacení částky 13.380 Kč. Jednalo se o rozdíl mezi částkou, kterou účtoval žalobce za zapůjčení osobního automobilu klientce stěžovatelky po dobu opravy vozidla, a mezi zaplaceným pojistným plněním za toto zapůjčení. V průběhu řízení stěžovatelka namítala, že zaplatila částku odpovídající obvyklé výši půjčovného za vozidlo obdobného typu, jaké bylo žalobcem zapůjčeno v daném místě a čase. Proti tomu žalobce namítal, že jím účtované půjčovné nebylo nijak neobvyklé.
Stěžovatelka kromě toho, že do ústavní stížnosti prakticky doslovně opsala podstatnou část odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dále uvedla, že Městský soud v Praze porušil svou povinnost rozhodovat o důkazních návrzích tím, že důkazní prostředky, které v odvolacím řízení byly navrženy ke zpochybnění důkazů, z nichž vycházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, nejenže neprovedl, ale ani nezdůvodnil, proč je neprovedl. Podle jejího názoru jde o opomenuté důkazy a odvolává se na judikaturu Ústavního soudu k této problematice. V okolnosti, že neprovedení důkazů nebylo náležitě zdůvodněno spatřuje porušení procesní povinnosti soudu své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnit. Rozhodnutí navíc považuje za překvapivé a to v tom smyslu, že odvolací soud nejprve řízení odročil za účelem doplnění dokazování dalším odborným posudkem provedeným v jiném řízení, kterým argumentovala protistrana, a po předložení tohoto listinného důkazu jej označil za neupotřebitelný a nato ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že tento postup u ní vyvolal oprávněně očekávání, že řízení bude doplňováno dalšími důkazy směřujícími k prokázání jejích tvrzení. Postup obecných soudů dále hodnotí jako svévolný především proto, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy a nebylo zdůvodněno proč a odvolací soud namísto, aby napravil pochybení soudu prvního stupně, jeho rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že je zákonné a konformní s ústavním pořádkem.
Ústavní soud si s ohledem na námitku opomenutých důkazů vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 334/2007.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení ústavně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Co se týče samotných věcných námitek stěžovatelky, Ústavní soud zdůrazňuje, že její námitky jsou spíše polemikou s právními závěry obecných soudů, aniž by však její protichůdné názory byly vybaveny relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud totiž v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a písemného odůvodnění rozsudků obou obecných soudů přesvědčil, že se vypořádaly se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou v řízení, a skutková zjištění, z nichž ve svých rozhodnutích vyšly, mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud jasným a srozumitelným způsobem vyložil, že pro rozhodnutí v souzené věci bylo posouzení toho, zda náklady vynaložené žalobcem na půjčení vozu byly nutné a zejména účelně vynaložené, a na základě jakých úvah došel k závěru o oprávněnosti žaloby. Tím současně vyložil, proč nebylo třeba provádět ve věci další důkazy. Nelze ani souhlasit s tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé z důvodů uváděných stěžovatelkou. Okolnost, že soud řízení odročil za účelem doplnění dokazování a poté tento nový důkaz označil za nepoužitelný a ve věci rozhodl, nečiní rozhodnutí překvapivým, neboť za taková lze označit jen ta rozhodnutí, která se odchýlí od obvyklé judikatury soudů či od výslovného obecně závazného předpisu. Tak tomu v daném případě není.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu