ECLI:CZ:US:2008:2.US.2337.08.1
sp. zn. II. ÚS 2337/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. Ž. a J. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, a sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Družstva Amurská, IČ: 25713540, se sídlem Amurská 1222/4, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhají zrušení "pravomocných rozhodnutí" Nejvyššího soudu, specifikovaných shora v záhlaví, a "vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení". Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé jsou coby členové představenstva Družstva Amurská (vedlejšího účastníka řízení) žalováni tímto družstvem o náhradu škody. V prvém stupni již bylo ve věci rozhodnuto; Městský soud v Praze zavázal stěžovatele solidárně zaplatit vedlejšímu účastníkovi konkrétní částku s příslušenstvím. Proti rozsudku se stěžovatelé dne 30. 7. 2007 odvolali. Zároveň podali k Nejvyššímu soudu návrh, aby podle ustanovení §12 odst. 1, 3 občanského soudního řádu přikázal z důvodu nutnosti věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci kvůli podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze; žalující družstvo totiž zastupovala soudkyně tohoto soudu. Nejvyšší soud vyložil podání jako námitku podjatosti. Po podrobném zdůvodnění a rozboru relevantních ustanovení občanského soudního řádu rozhodl nyní napadeným usnesením, že ti soudci, které jmenovitě uvedl ve výroku, jsou z projednání a rozhodování věci vyloučeni. Uvedl též, že je na předsedovi Vrchního soudu v Praze, aby k projednání a rozhodnutí věci určil soudce z těch, kteří vyloučeni nebyli. Stěžovatelé s takovým procesním řešením nesouhlasili a dopisem ze dne 9. 7. 2008 Nejvyšší soud požádali, aby o jejich návrhu na přikázání věci rozhodl v souladu s ustanovením §12 odst. 1, 3 občanského soudního řádu. Přípisem sp. zn. 4 Nd 99/2008 ze dne 15. 7. 2008 (napadeným touto ústavní stížností) Nejvyšší soud stěžovatelům sdělil, že předmětné podání posoudil jako námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, když navrhovat přikázání věci z důvodu nutnosti je bezpředmětné.
Nejvyšší soud tak stěžovatelům dle jejich názoru odepřel právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Zaměnil totiž dva odlišné procesní instituty; přikázání věci - delegaci nutnou na straně jedné a vyloučení soudců z rozhodování na straně druhé. Mají-li ve sporu stěžovatelů a vedlejšího účastníka rozhodovat profesní kolegové jeho zástupkyně, která je soudkyní odvolacího soudu, je dán důvod pochybovat o nepodjatosti všech, nikoliv jen těch, kteří byli napadeným usnesením jmenovitě vyloučeni. Byl proto naplněn důvod delegace nutné. Stěžovatelé též poukázali na to, že Nejvyšší soud se zde odklonil od své publikované judikatury.
Soudce zpravodaj, tak jako to činí v jiných případech, nejprve zkoumal, zda podání po stránce formálních náležitostí odpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zda byl podán včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v řízení advokátem, a zda je Ústavní soud k přezkoumání návrhu příslušný. Dospěl k závěru, že jsou dány překážky bránící tomu, aby bylo možné zabývat se obsahem návrhu.
Předně konstatuje, že ačkoliv je to v rubrice podání avizováno, nebyla k návrhu - zřejmě nedopatřením - přiložena plná moc udělená advokátu k zastupování v řízení. Taktéž nebyla přiložena kopie sdělení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, ačkoliv je uvedeno v seznamu příloh podání. Soudce zpravodaj nicméně k doplnění chybějícího nežádal, neboť to pro rozhodnutí o návrhu nemá bezprostřední význam a ani odstranění těchto nedostatků by na rozhodnutí o návrhu nemohlo nic změnit.
Nejprve ke sdělení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je takovou ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jde tedy o to, zda předmětné sdělení soudu může být předmětem řízení o ústavní stížnosti, tj. zda jej lze ve smyslu citovaných ustanovení Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Odpověď je jednoznačně negativní. Jde o pouhé vyrozumění stěžovatelů, že o jejich podnětu nebude rozhodovat znovu a že jejich žádosti ohledně vydání procesního rozhodnutí nebylo možné vyhovět. Nejvyšší soud přitom formuloval předmětný přípis poté, co již o návrhu stěžovatelů svým rozhodnutím (nyní napadeným) rozhodl. Proti tomuto usnesení procesní předpis nepřipouští žádný opravný prostředek. Následný návrh stěžovatelů, aby znovu o věci řádně - tedy v souladu s jejich představami - rozhodl, proto ani nemohl hodnotit jinak (např. jako odvolání) než jako korespondenci nezakládající pro něj žádné procesní povinnosti. A na takovou mohl odpovědět leda přípisem informativního charakteru, který do práv stěžovatelů, natož ústavně zaručených, nemůže mít žádný dopad.
Nejedná se tudíž v případě napadeného sdělení o žádné rozhodnutí, opatření ani jiný zásah orgánu veřejné moci. V této části je proto ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, dospěl soudce zpravodaj k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděně podaná. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jak bylo výše uvedeno, proti napadenému usnesení nepřipouští procesní předpisy žádný opravný prostředek, lhůta k podání ústavní stížnosti tedy běžela již od následujícího dne po doručení usnesení stěžovatelům. Jak stěžovatelé sami uvádějí, dne 9. 7. 2008 požádali Nejvyšší soud, aby rozhodl o jejich návrhu na přikázání věci. Tuto žádost formulovali v reakci právě na předmětné usnesení o vyloučení soudců vrchního soudu z rozhodování věci. Nejpozději toho dne jim tedy bylo usnesení doručeno. Pokud ústavní stížnost proti němu podali dne 15. 9. 2008, lhůta k jejímu podání stanovená zákonem o Ústavním soudu uplynula evidentně marně.
Nezbylo tedy, než návrh odmítnout i v této části, a to podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.
Závěrem soudce zpravodaj podotýká, že ani stížnostní návrh (petit), pokud v něm stěžovatelé navrhují "vrátit věc Městskému soudu k dalšímu řízení", neodpovídá tomu, jak by bylo lze věci rozhodnout v případě zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Nejvyšší soud totiž rozhodoval instančně nenavazujícím usnesením, nikoliv o opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (který vede řízení věci samé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj