ECLI:CZ:US:2008:2.US.2353.07.1
sp. zn. II. ÚS 2353/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. A. V., zastoupené Mgr. Simonou Pastrnkovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 9-11, Praha 1, proti části II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 34 C 5/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 1 Co 228/2006, v části, jíž se potvrzuje zamítaný výrok soudu prvého stupně, a proti výroku o nákladech řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Žaloba stěžovatelky byla původně vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 71/2001, v němž byla vydána řada rozhodnutí. Předmětem sporu byl článek s titulkem "Kontrarevolucionáři v Transgasu", s podtitulkem "Ministerstvo průmyslu svěřilo strategický podnik "nevědomé" spolupracovnici StB". Stěžovatelka se cítila být dotčena na svých osobnostních právech v rozhodnutí specifikovanými částmi uvedeného článku. Posledním z rozhodnutí, vydaných v rámci výše uvedeného řízení dne 6. 5. 2004, byla žalovaná obchodní společnost R-PRESSE, s. r. o., uznána povinnou zaplatit stěžovatelce z titulu ochrany osobnosti částku 10.000,- Kč, do částky 9.990.000,- Kč byla žaloba zamítnuta a žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 51.990,- Kč. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně k podaným odvoláním do částky 9.000,- Kč v napadeném rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 dovolání žalované směřující proti vyhovujícímu výroku do částky 9.000,- Kč odmítl a rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadeném zamítavém výroku, nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení, rozsudek Městského soudu v Praze v zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyšel ze zjištění, že publikované informace byly způsobilé zvlášť závažným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Dále uvedl (stručně shrnuto), že z rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo zcela zřetelně zjistitelné, jak dalece byla intenzita a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti ve společnosti promítnuta do jejich úvah při posuzování míry dotčení osobnostních práv stěžovatelky předmětným zásahem. Dovolací soud ve svém tehdejším rozhodnutí uzavřel, že v tomto případě bylo oběma soudy přehlédnuto, že obecně je společností vnímáno, že označení konkrétní osoby jako spolupracovníka (konfidenta) policejních orgánů je pro takovou osobu krajně dehonestující, je pravidelně spojené s faktickým morálním vyloučením této osoby ze "slušné" společnosti, což aktuálně platí zejména tehdy, kdy je fyzická osoba označena jako někdejší spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti.
Městský soud v Praze v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 34 C 5/2006, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 stěžovatelce přiznal dalších 30.000,- Kč, které byla žalovaná povinna jí do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit, žalobu stěžovatelky v části 9.970.000,- Kč zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 97.899,- Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 1 Co 228/2006 rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil. Žalované uložil dále povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 95.989,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.321,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1547/2007 dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí ve zmiňovaných částech projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Přiznanou výši satisfakce v částce 100.000,- Kč považuje za nepřiměřenou. Při rozhodování o výši satisfakce soudy údajně dostatečně nezohlednily okolnosti, které se týkají osoby stěžovatelky, která v předmětné době zastávala vysokou manažerskou funkci, a způsobu, jaký volila žalovaná s úmyslem ji diskreditovat a skandalizovat. Článek měl za cíl vyvolat tlak na odchod stěžovatelky z uvedené funkce, a to nikoli pro manažerské kvality, ale pro fakt, že údajně byla agentkou. Tyto zkreslené a záměrně zmanipulované informace uveřejněné v periodiku údajně vyvolaly to, že stěžovatelce žádný významný manažerský post už nikdy nebyl nabídnut. Výše satisfakce by měla na veřejnost působit tak, že právo na ochranu osobnosti je právem významným, které se nevyplácí úmyslně poškozovat. Stěžovatelka zmiňuje judikaturu Ústavního soudu, která se problematikou ochrany osobnosti zabývala.
S otázkou výše žalované částky souvisí i otázka nákladů řízení. O finanční satisfakci může soud rozhodovat, jen když je žalobcem požadována, přičemž předmětem řízení je věc penězi neocenitelná. Už ze žaloby tak musí být patrno, jaká konkrétní výše zadostiučinění tvoří maximální částku, kterou soud může přiznat. Žalobce ji tak musí předem odhadnout a nese tomu odpovídající soudní poplatek. Stěžovatelka přitom byla ve věci úspěšná, neboť soud uznal, že její práva na ochranu osobnosti byla porušena. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že pokud úspěch závisí na úvaze soudu, měl by stěžovatelce soud přiznat za uvedených okolností náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, jak to umožňuje ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. I tato náhrada by pak mohla působit jako jistá satisfakce.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že obecné soudy nesprávně vystihly míru dotčení jejích práv na ochranu osobnosti a výši náhrady nemajetkové újmy v penězích proto stěžovatelka považuje za nedostatečnou, nelze takovou argumentaci označit jinak než jako pouhou polemiku se závěry uvedených soudů. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyložil zákonná ustanovení určitým způsobem, resp. vyslovil právní úvahu, se kterou se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah shledán.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v jejím názoru, že právo na ochranu osobnosti, které zahrnuje i právo na ochranu před uveřejňováním nepravdivých informací v tisku, bylo porušeno, a to zásahem značné intenzity, k němuž došlo označením stěžovatelky za spolupracovnici Státní bezpečnosti v době, kdy si autor článku musel být vědom existence rozsudku, jímž byla určena neoprávněnost evidence stěžovatelky v materiálech bývalé Státní bezpečnosti.
Právě s ohledem na tento fakt a ve shodě s názorem obecných soudů lze mít zato, že náprava následků článku podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku by byla nedostačující, a bylo proto právem stěžovatelky domáhat se přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Se stěžovatelkou však nelze souhlasit v otázce údajné nesprávné výše částky náhrady. Otázkou určení patřičné výše náhrady se obecné soudy podrobně zabývaly. Odvolací soud dospěl k totožnému závěru jako soud prvého stupně stran zhodnocení skutkových zjištění, podle nichž "v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně a ukončením její funkce ve společnosti Transgas, a že naopak bylo prokázáno, že po zveřejnění předmětného článku začala žalobkyně působit ve společensky prestižních institucích, a že tedy přímý a uchopitelný dopad na její profesní kariéru předmětný neoprávněný zásah neměl" (str. 4 rozhodnutí). Odvolací soud uzavřel, že za nejúčinnější způsob, jak na veřejnosti uvést věc na pravou míru, by se mu jevilo předně uveřejnění omluvy, o něž však stěžovatelka nežádala. Obecné soudy dospěly k závěru, že zvolená výše náhrady nemajetkové újmy je způsobilá zmírnit újmu způsobenou stěžovatelce a působí i dostatečně preventivně. Ústavní soud připomíná, že otázka výše případného finančního zadostiučinění je zákonodárcem ponechána především na úvaze obecného soudu. Pokud obecné soudy své závěry, podložené skutkovými zjištěními, jasně a srozumitelně odůvodnily, přičemž jejich úvahy ze zákonného rámce nikterak nevybočují, Ústavní soud není povolán do nezávislého soudního rozhodování zasahovat.
Jako neústavní nebyl shledán ani výrok o nákladech řízení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Ústavní soud dospěl k závěru, že o takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy při posuzování povinnosti k úhradě nákladů ve vazbě na úspěšnost sporu nesporně vycházely z kontextu projednávaného sporu a jeho povahy. Soudy v souladu s úvahou stěžovatelky aplikovaly ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a na stěžovatelku pohlížely jako na zásadně úspěšnou. S ohledem na předmět sporu, jímž byla náhrada nemajetkové újmy, použily ve smyslu vyhlášky 484/2000 Sb. zásadní sazbu odměny ve výši 12.500,- Kč. Ohledně výše vráceného soudního poplatku úvaha soudu zcela odpovídá ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je namístě hradit náklady "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva". V daném případě závěry obecných soudů stran nákladů řízení Ústavní soud nepovažuje za projev svévole, či za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud má za to, že obecné soudy posoudily otázku intenzity zásahu do osobnostních práv stěžovatelky v intencích čl. 10 Listiny, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu