ECLI:CZ:US:2008:2.US.2365.08.1
sp. zn. II. ÚS 2365/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. A. A., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 4 Ads 26/2008-73, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 12. 12. 2007, č. j. 28 Cad 86/2003-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); konkrétně poukazuje na čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Rozsudkem napadeným ústavní stížností krajský soud zamítl žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 11. 2003, č. j. 461025013. Česká správa sociálního zabezpečení jím zamítla stěžovatelovu žádost o přiznání starobního důchodu s tím, že nedosáhl zákonem požadovaného důchodového věku (v jeho případě 61 let a 10 měsíců), proto mu nárok na tuto dávku nevznikl. Stěžovatel je přesvědčen, že zákonem požadovaného věku pro přiznání důchodu dosáhl, když v době podání žádosti dovršil věk 57 let. Ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění relevantním pro rozhodnutí (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), mělo být totiž zohledněno, že vychoval dvě děti. Připustil, že Česká správa sociálního zabezpečení sice formálně rozhodla v souladu se zákonem, nicméně vyslovil pochybnost o souladu předmětného ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění s ústavním pořádkem, pokud počet vychovaných dětí se na věku pro přiznání starobního důchodu odrazí pouze u žen a nikoliv též u mužů. Navrhl proto postupem podle §48 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního předložit věc k přezkoumání Ústavnímu soudu. Krajský soud tak učinil; též vyslovil pochybnost, že uvedené ustanovení zákona o důchodovém pojištění nemá diskriminační charakter, řízení přerušil a věc postoupil Ústavnímu soudu. Ústavní soud návrh usnesením sp. zn. Pl. ÚS 67/04 odmítl pro překážku věci zahájené, neboť ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění navrhl zrušit již předtím Nejvyšší správní soud. O tomto návrhu bylo vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 53/04 a Krajský soud v Hradci Králové v něm měl postavení vedlejšího účastníka (§35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Plénum Ústavního soudu návrh nálezem ze dne 16. 10. 2007 zamítlo, neboť posuzované ustanovení zákona o důchodovém pojištění shledalo ústavně konformním. Vázán závěry tohoto nálezu krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Nejinak postupoval i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti; za situace, kdy nebyl sporným skutkový stav a stěžovatel namítal pouze diskriminační charakter ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění, o kteréžto otázce bylo autoritativně rozhodnuto shora uvedeným nálezem, ji nemohl než zamítnout.
Stěžovatel se přesto obrací na Ústavní soud. Je sice srozuměn se závěry plenárního nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, nicméně aby splnil podmínky pro přístup k Evropskému soudu pro liská práva, kam se hodlá se svou věcí obrátit, musí i za daných okolností ústavní stížnost podat a všechny dostupné opravné prostředky vyčerpat.
Vlastní stížnostní argumentace je obdobná tomu, co již stěžovatel uváděl ve předchozích fázích řízení. Má zato, že všechny zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu splnil, a to včetně dosažení požadovaného důchodového věku. Ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění (znění relevantní pro stěžovatelův případ) stanoví různý důchodový věk muže a ženy, a dále zvýhodnění pro ženy, které vychovávaly děti. Stěžovatel ovšem poté, co se mu rozpadlo manželství a soud mu svěřil do výchovy dvě jeho nezletilé děti, tyto sám vychovával. To dle jeho názoru mimo jiné znamená snížení důchodového věku stejně jako je tomu u žen ve srovnatelné situaci. Pokud by tedy bylo uvedené zákonné ustanovení aplikováno nediskriminačním způsobem, musela by Česká správa sociálního zabezpečení jeho žádosti vyhovět. Je-li kritériem pro snížení věku pro odchod do důchodu výchova dětí, která je (např. oproti porodu) záležitostí obou rodičů, pak nelze za výchovu zvýhodňovat pouze ženy. Závěrem stěžovatel poukázal na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která jeho teze podporují.
Jak bylo již shora řečeno, otázkou ústavní konformity ustanovení §32 zákona o penzijním pojištění, která je stěžejní i pro rozhodnutí o ústavní stížnosti nyní řešené, se Ústavní soud v době nedávné zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/04 (publikován pod č. 341/2007 Sb.). Vyložil zde, že rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Předmětné ustanovení není v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve vztahu k čl. 30 odst. 1 Listiny a v daném případě nenastal rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností. Zrušením §32 zákona o důchodovém pojištění by bylo jen odebráno jisté zvýhodnění ženám - matkám, aniž by v rámci „zrovnoprávnění“ nabyli muži - otcové stejné výhody, jakou mají ženy - matky. Taktéž by vybočil z principu minimalizace svých zásahů, neboť řešení nerovného postavení mužů a žen v rámci důchodového pojištění nelze nalézt bez komplexní a moudře načasované úpravy systému celého důchodového pojištění, při nalezení sociálně únosných a ekonomicky přijatelných hledisek, která je třeba stanovit spíše v rámci celkové reformy důchodového systému.
Výše uvedeným nálezem pléna byl při rozhodování této ústavní stížnosti druhý senát Ústavního soudu vázán. Vzhledem ke skutečnosti, že aplikace „neústavního“ ustanovení zákona byla jedinou námitkou stěžovatele a Ústavní soud, jak uvedeno, tento názor nesdílí, nebylo ani možné naložit s návrhem jinak, než jej dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu