ECLI:CZ:US:2008:2.US.2368.07.1
sp. zn. II. ÚS 2368/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006 č. j. 3 Ads 60/2005-66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 12 Ca 64/2006-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 9. 2007 a splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovné zacházejí podle čl. 1 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že mu vedlejší účastník měl poskytnout požadované jednorázové odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Právní závěry z rozhodných nálezů Ústavního soudu dle jeho přesvědčení nerespektoval ani Nejvyšší správní soud, a to přesto, že v nich provedený výklad má přednost před názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřeném v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84 ve věci A. H. Nadto poukazuje na to, že i po vydání uvedeného rozsudku rozšířeného senátu vedlejší účastník stejnému nároku jiných osob vyhověl. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2008 stěžovatel odkazuje na další nálezy, které se dotýkají uvedené problematiky, i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který tuto judikaturu v posledních měsících akceptuje. Současně navrhuje, aby bylo Městskému soudu uloženo zaplatit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Má za to, že důvody pro aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jsou dány, neboť obecné soudy nerespektovaly právní názor vyjádřený v nálezech Ústavního soudu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že jeho rozsudek nebyl rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu zákona o Ústavním soudu, neboť takovým rozhodnutím je dle něj až rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007. Navrhuje ústavní stížnost, směřující proti rozsudku o kasační stížnosti, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, informoval však Ústavní soud o tom, že rozhodnutím ze dne 14. 4. 2008 stěžovateli požadovanou jednorázovou peněžní částku přiznal.
V reakci na toto vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel potvrdil, že uvedeným rozhodnutím je plně uspokojen. Podotkl ovšem, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nebylo předmětem ústavní stížnosti. Jeho námitky proti napadeným soudním rozhodnutím tedy trvají a Ústavní soud by je měl zrušit a věc vrátit k novému projednání Nejvyššímu správnímu soudu s tím, aby postupoval dle §62 odst. 3 a 4 s.ř.s. a přihlédl k judikatuře a novému rozhodnutí vedlejšího účastníka.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 64/2006 bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se cestou správního soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, jímž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Jeho žalobě bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 10 Ca 178/2003-43 vyhověno, na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka bylo ovšem toto rozhodnutí napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté, vázán právním názorem kasačního soudu, druhým napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nesplnil podmínku existence rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., kterým by bylo zrušeno rozhodnutí o jeho věznění ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona.
Jak bylo zjištěno z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 4. 2008 č. j. 330 928 051 /B, vydaného ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podané z důvodu nezákonného věznění stěžovatele, které si Ústavní soud vyžádal, vedlejší účastník jím přiznal stěžovateli podle §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., a podle §101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., jednorázovou peněžní částku ve výši 126 291,-Kč.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nutno ovšem zdůraznit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu pouze tehdy, může-li jím efektivně odstranit trvající protiústavní stav. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 284/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269, nález ze dne 24. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 39/05, usnesení ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 52/03, usnesení ze dne 1. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 413/05) i nauky (srov. Filip, Hollander, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) totiž vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšná pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což mj. znamená, že stěžovatel musí být v době projednání ústavní stížnosti ještě na svých základních právech postižen. Tak tomu však v dané věci, kdy bylo nutné přihlédnout k aktuálnímu vývoji celé kauzy, není.
Jak vyplývá z dodatečně zaslaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, po podání ústavní stížnosti vedlejší účastník stěžovatelově žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 zcela vyhověl. I když se tak stalo novým rozhodnutím správního orgánu, jehož původní zamítavé rozhodnutí nebylo ústavní stížností výslovně napadeno, rozhodující je, že stěžovatelův nárok, který byl předmětem soudní žaloby podané proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu, a stal se i základem argumentace uplatněné v ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím o této žalobě, byl po podání ústavní stížnosti ve správním řízení plně uspokojen. Tím odpadl důvod řízení soudního, které by následovalo po případném zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť tvrzený zásah do ústavních práv stěžovatele byl již odstraněn.
Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval hodnocením napadených soudních rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud zákonný důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na náhradu jeho nákladů řízení (§62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu