ECLI:CZ:US:2008:2.US.2382.08.1
sp. zn. II. ÚS 2382/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Řeznická 3,110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 40 T 6/2000- 721, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 3 To 1/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena blížeji nespecifikovaná základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2007, č. j. 3 T 1/2007-64, který nabyl právní moci dne 17. 4. 2007, byl na území České republiky uznán rozsudek č. 29/2005 Vrchního soudu v Madridu, třetí sekce ve věcech trestních ze dne 9. 6. 2005, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání kreditních karet podle čl. 386 odst. 1 ve znění čl. 387 trestního zákona Španělského království a trestný čin způsobení škody podle čl. 236 a čl. 264.1.1 trestního zákona Španělského království k trestu odnětí svobody v trvání 7 let.
Dále bylo rozhodnuto tak, že podle ust. §451 odst. 3 trestního řádu, věta první, a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob se bude ve výkonu trestu uloženého tímto cizozemským rozhodnutím pokračovat bez jeho přeměny podle ust. §451 trestního řádu.
Na základě spolupráce justičních orgánů České republiky a Španělského království následujícího po právní moci citovaného rozsudku, oznámilo španělské ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 1. 8. 2007 souhlas s předáním odsouzeného (stěžovatele) k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do České republiky. Tato skutečnost byla zjištěna z přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR. Dne 16. 8. 2007 byl stěžovatel předán španělskou stranou českým orgánům, a stěžovatel byl dne 17. 8. 2007 předveden před soudce.
Stěžovatel před soudem uvedl, že byl dne 16. 8. 2007 na základě rozhodnutí španělského soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu do země svého původu. K tomu předložil listiny ve španělském jazyce, z nichž měly tyto skutečnosti vyplývat. Soud nicméně neobdržel žádnou oficiální zprávu španělské strany, ani z ministerstva spravedlnosti ČR a v době rozhodování nebyl český soud příslušný k rozhodování o výkonu trestu. Ve stejné době byl stěžovatel trestně stíhán Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2000, kde je vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ust. §8 odst. 1 §140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Na stěžovatele byl v této věci vydán dne 8. 4. 2002 mezinárodní zatýkací rozkaz, který měly španělské orgány rovněž k dispozici.
Dne 28. 11. 2007 rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 40 T/2000 o započtení vazby takto:
"Stěžovateli se započítává podle ust. §38 odst. 1, odst. 2 trestního zákona s ust. §334 odst. 1 trestního řádu do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 4 T 6/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 83/2002 vazba od 10. 3. 1999 21:20 hodin do 26. 5. 1999 a dále mu byla podle ust. §152 odst. 1 písm. a) trestního řádu uložena povinnost nahradit náklady spojené s výkonem vazby".
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. V této stížnosti uvedl, že ve Španělsku byl ve vazbě od 9. 2. 2002 do 7. 6. 2006, kdy byl propuštěn z extradiční vazby do ČR. Ve vydávací vazbě byl na základě mezinárodního zatykače vydaného Městským soudem v Praze v trestní věci sp. zn. 40 T 6/2000. Dále byl stěžovatel ve vazbě od 17. 8. 2007 do 28. 8. 2007 ve věci sp. zn. 3 T 1/2007 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem a to též v souvislosti s jeho vydáním do ČR na základě mezinárodního zatykače. Stěžovatel ve své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby stížností napadené usnesení bylo zrušeno a aby stížnostní soud rozhodl sám tak, že započte vydávací vazbu ve Španělsku od 9. 9. 2000 do 7. 6. 2006 a vazbu u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 3 T 1/2007 od 17. 8. 2007 do 28. 8. 2007.
Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní stížnost přezkoumal podle ust. §147 odst. 1 trestního řádu správnost výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení a shledal, že stížnost není důvodná a jako takovou ji zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci)namítá neoprávněné průtahy v řízení před obecnými soudy a to, že Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze nepřihlédly k době, kterou stěžovatel strávil ve vazbě. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o započítání vazby do trestu nerozhodl předseda senátu, ale vyšší soudní úřednice. Stěžovatel tvrdí, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho blížeji nespecifikovaných základních práv, aniž by uvedl, v čem tato porušení spatřuje. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých základních práv, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Stejné námitky použil stěžovatel ve stížnosti, kterou podal k Vrchnímu soudu v Praze proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 40 T 6/2000. Vrchní soud v Praze věc náležitě posoudil a odůvodnil. Zejména se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, které vedly stěžovatele podání stížnosti proti výše citovanému usnesení. Vrchní soud v Praze zevrubně vysvětlil, proč byla vazba započítána tak, jak to učinil Městský soud v Praze. Ústavní soud nemá co by z hlediska ústavního k rozhodnutí dodal, neboť se plně ztotožňuje s ústavně konformním odůvodněním rozhodnutí a jeho odůvodněním Vrchního soudu v Praze.
Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud důvod pro svůj zásah.
V ústavní stížnosti předložené argumenty, o nichž má stěžovatel za to, že podporují její tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, učinily ve věci řádná skutková zjištění a relevantně interpretovaly a aplikovaly právní normy s ohledem na ústavní principy uplatňující se v oblasti trestního práva a v souladu s ustanoveními trestního řádu, který upravuje průběh řízení, v nichž jsou obsaženy principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu