ECLI:CZ:US:2008:2.US.2403.08.1
sp. zn. II. ÚS 2403/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Sedlecký kaolin, a.s., IČ: 6350 8911, se sídlem Božičany 167, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2006 č. j. 19 C 263/2005-29, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006 č. j. 10 Co 287/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 1084/2007-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Okresní soud v Karlových Varech napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond České republiky je správcem pozemků ve výroku I. specifikovaných pozemkových parcel. Ve zbývající části, jíž se Pozemkový fond České republiky domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků ze dne 16. 12. 2005 (dále jen "smlouva"), se žaloba zamítá (výrok II.). Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání podané stěžovatelem proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s právním názorem, že v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb.) do 14. 4. 2006 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb.) byl postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem, konkrétně zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, ... (dále jen jako "zákon č. 95/1999 Sb."), tedy že mj. byl Pozemkový fond České republiky povinen provést "výběrové řízení" aj. V důsledku uvedeného právního názoru a absenci "výběrového řízení" aj. v dané věci byla konstatována neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem. Stěžovatel je patrně naopak názoru, že postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem nebyl, proto se nemohlo jednat o rozpor se zákonem, a tak smlouva nemohla být neplatná. Nejvyšší soud na podporu tohoto právního názoru vyšel z argumentace uplatněné již ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, v němž uvedl především: "V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. totiž již platil zákon č. 95/1999 Sb...; tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2 , v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby."
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o právní názor stran příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný. Naopak, v citované argumentaci v rámci interpretačního procesu lze shledávat úsilí o pochopení smyslu a účelu vykládaných ustanovení (aby tak mj. snad bylo zabráněno výkladovému formalismu). Ústavní soud je toho názoru, že interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů a nadto se jeví (minimálně) nerozumný, neboť patrně značí, že v předmětné době nebyl postup Pozemkového fondu České republiky nijak regulován, což by důsledně vzato otevíralo prostor pro nahodilost a netransparentnost jeho postupu, nevylučující libovůli a diskriminaci oprávněných osob (předmětné nemovitosti by mohly být nabízeny jen určitým oprávněným osobám, mohlo by tak docházet k jejich zvýhodňování na úkor ostatních oprávněných osob).
Stěžovatel v této souvislosti nepřiléhavě poukazuje na rozpornost s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, III. ÚS 495/05, neboť jejich citace je vytrhávána z tehdejšího kontextu. Odkaz na tyto nálezy stěžovatele je tak nepřípadný. V citovaných nálezech Ústavního soudu totiž nebyl vysloven právní názor uplatněný v dané věci, tj. že v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 nebyl postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem. V nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 byl vysloven toliko právní názor, že "Nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu... pokud Fond aplikuje opačný výklad, ocitá se mimo rámec oprávnění, která mu zákon svěřuje... Fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle ust. §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal... Účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb." Jak plyne z odůvodnění, Ústavní soud vytýkal citovanou částí nálezu Pozemkovému fondu, že upřednostňuje nárok k předmětné nemovitosti hl. m. Praha před nárokem tehdejších stěžovatelů v postavení oprávněných osob. V dané věci se nejednalo o střet práva oprávněné osoby na bezplatný převod náhradního pozemku, definovaného v §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod, nebylo čeho vytýkat soudům, že by snad nereflektovaly prioritu nároků dle zákona o půdě, že by účel zákona byl opomenut s odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb. apod. Ústavní soud v citovaném nálezu nevyloučil paušálně použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, vyloučil pouze aplikovatelnost jeho dílčího aspektu, ustanovení o přednostním právu obce na bezplatný převod, která se dostala do konfliktu s předtím přijatou úpravou v zákoně o půdě. Proto (též) ústavně konformní interpretací (především s ohledem na princip ochrany legitimních očekávání a právní jistoty) bylo použití relevantní části zákona č. 95/1999 Sb. vyloučeno (Ústavní soud v této souvislosti v rovině metodologie výkladu tzv. jednoduchého práva poukazoval i na argument tzv. ratio legis, jehož uplatněním bylo taktéž třeba dospět ke konkluzi o prioritě nároků oprávněných osob dle zákona o půdě). Shodné lze uvést ke komparaci nyní posuzované věci s nálezem sp. zn. III. ÚS 495/05 (srov. např. odvodnění tohoto nálezu: "Podstata ústavní stížnosti se koncentruje jednak na řešení otázek střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod obecně určeného náhradního pozemku, definované v ust. §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod konkrétního pozemku postupem dle zákona č. 95/1999 Sb...").
Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledal. Lze dodat, že se již obdobnou problematikou Ústavní soud zabýval, neboť obdobně bylo argumentováno v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 606/08; ustavní stížnost byla - stejně jako v dané věci - odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu