ECLI:CZ:US:2008:2.US.2431.07.1
sp. zn. II. ÚS 2431/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. O. právně zastoupeného Mgr. Radoslavem Janečkem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 44, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2006 sp. zn. 84 Nc 138/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 38 Co 109/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dcer stěžovatele a vedlejší účastnice do výchovy matky, a to jak pro dobu před rozvodem, tak i po dobu po rozvodu a stěžovateli bylo uloženo platit výživné ve výši 2 500 Kč na každou nezletilou. Současně byl upraven styk otce s nezletilými dcerami. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval svěřit obě nezletilé dcery do střídavé výchovy rodičů, matka i opatrovník žádali svěření dětí do výchovy matky. Soud I. stupně při svém rozhodování vycházel kromě jiného i ze znaleckého posudku, který střídavou péči nedoporučil.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž opět navrhoval svěření obou dcer do střídavé výchovy a nesouhlasil s výší stanoveného výživného, které je podle jeho názoru nepřiměřeně vysoké. Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích, kterými byly obě nezl. dcery svěřeny do výchovy matky a ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení. Ve výrocích ohledně stanovení výše výživného a úpravy styku otce s nezletilými dětmi odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se svěřením nezletilých dcer do výchovy matky a opakuje své argumenty týkající se střídavé výchovy, kterou i nadále preferuje. Podle jeho názoru soudy náležitě nezkoumaly zájem dětí a rozhodly dokonce v rozporu s ním. Ve svém rozhodování se opíraly o znalecký posudek a tvrzený nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a matkou. Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem znaleckého posudku, podle kterého psychologické vyšetření neprokázalo vhodnost střídavé péče o obě děti a její aktuální provedení by nebylo pro děti stimulem pro jejich další sociální a psychický vývoj. Podle jeho přesvědčení znalec neuvedl žádné odůvodnění tohoto svého názoru, a proto není ani patrno, na základě čeho tento závěr učinil. Ani jeden z obecných soudů nezkoumal kritéria rozhodná pro svěření dítěte do péče dle §26 odst. 4, 5 zákona o rodině.
Pokud soudy uvádějí jako překážku střídavé výchovy nedostatek komunikace mezi stěžovatelem a matkou, pak žádným způsobem neodůvodnily, z čeho vyvozují, že komunikace je špatná. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zájmem jeho nezletilých dcer, neboť v jejich zájmu bylo svěření do střídavé výchovy. Také znalecký posudek prokázal, že dcery mají ke stěžovateli i k matce vyvážené vztahy a postoje.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění rozsudku, kde je jasně a srozumitelně vysvětleno, proč soud nepovažoval za možné svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů a poukazuje na skutečnost, že styk otce s dětmi byl upraven poměrně široce. Vedlejší účastnice řízení uvedla, že podmínky pro svěření dětí do střídavé výchovy rodičů splněny nejsou, nicméně že nechce stěžovatele v žádném případě z výchovy dcer eliminovat.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, pokud stěžovatel napadá výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilých dětí do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími porušily obecné soudy některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení jeho základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecné soudy nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona o rodině . Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Při posuzování ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly.
Podle ust. §26 odst. 3 zákona o rodině při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
V souzené věci Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel vede toliko polemiku s tím, zda obecné soudy správně interpretovaly jednoduché právo, zejména ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině o svěření dítěte do střídavé péče rodičů. Podle přesvědčení Ústavního soudu se danou otázkou obecné soudy - zejména Městský soud v Brně - zabývaly dostatečně, byť je stěžovatel názoru opačného. Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. S ohledem na odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě dle závěru obecných soudu chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilých dcer spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily děti do výchovy matce, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout. To ostatně ve svém konečném návrhu navrhl v odvolacím řízení i opatrovník. V postupu soudů neshledal Ústavní soud ve smyslu ustálené judikatury ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry na straně druhé. V této souvislosti je třeba uvést, že i samo odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, propracované a přesvědčivé a - i z tohoto hlediska vzato - ústavně zcela konformní.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů porušeny nebyly a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu