ECLI:CZ:US:2008:2.US.2451.08.1
sp. zn. II. ÚS 2451/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem Sadová 531, Velká Bíteš, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2008 č. j. 54 Co 101/2008-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že žalobce se po něm domáhal nepodložené náhrady škody ve výši 36.942,- Kč. Stěžovateli proto nelze vytýkat, že zavinil zahájení řízení, když se o skutečné výši škody dozvěděl až z vypracovaného znaleckého posudku, resp. až z rozsudku. Sám žalobce dle něj nebyl schopen bez znaleckého posudku vypočítat a věrohodně prokázat výši škody. Stěžovatel se proto domnívá, že je dána primární povinnost žalobce hradit náklady znaleckého posudku i náklady právního zastoupení v nalézacím řízení. Nesouhlasí ani s výrokem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dle něj úspěšnost v odvolacím řízení lze kvantifikovat.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 18. 4. 2008 č. j. 6 C 92/2007-117 k návrhu žalobce částečně zastavil řízení, stěžovateli coby žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 16.449,-Kč s přísl. a žalobce zavázal k úhradě nákladů řízení stěžovateli a státu. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanovením §143 o. s. ř., neboť dovodil, že žalobce soudní řízení vyvolal bezdůvodně. Proti výrokům o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně na věc aplikoval nesprávné ustanovení, neboť měl rozhodnout podle poměru úspěchu a neúspěchu mezi účastníky. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalobce zavázal nahradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 14.454,- Kč a stěžovatele zavázal zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 660,- Kč (viz výrok I.) a dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Třebíči na nákladech řízení částku 2.095,39 Kč a stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Třebíči na nákladech řízení částku 1.714,41 Kč (viz výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že na náklady řízení nelze v této věci aplikovat §143 o. s. ř. s odkazem na to, že kdyby žalobce přijal nabízené plnění, nedošlo by ke sporu. Stěžovatel totiž mohl nabízenou částku kdykoliv žalobci plnit např. zasláním na účet nebo složením do notářské úschovy, což ovšem neudělal. Na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2688/2007 dle zásady separace nákladů řízení a při jejich vyčíslení přihlédl k poměru úspěchu obou účastníků. S ohledem na to, že úspěch účastníků v odvolacím řízení nebylo možné kvantifikovat, žádnému z nich náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování otázky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje zcela výjimečně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http: //nalus.usoud.cz). Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by v rozhodování obecného soudu došlo k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva (jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu), nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z uvedených předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Závěr odvolacího soudu, že při rozhodování o nákladech řízení ve věci, v níž je částečně vyhověno žalobě a částečně řízení zastaveno, je nutno postupovat dle zásady separace nákladů řízení, tj. že ta část řízení, v níž byl žalobce úspěšný ve věci, se musí posoudit podle §142 odst. 1 o. s. ř., a v části, ohledně které bylo řízení zastaveno, je třeba aplikovat ustanovení §146 odst. 2, věta prvá o. s. ř., pokládá Ústavní soud za správný a náležitě odůvodněný. Nadto tento závěr koresponduje se soudní judikaturou, na níž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal. Uvedený závěr se pak musí promítnout i do rozhodnutí o nákladech řízení státu. Odvolací soud také jasně a srozumitelně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč na danou věc nelze aplikovat ustanovení §143 o. s. ř. (jak nesprávně učinil soud prvního stupně) a z jakého důvodu nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení. I v tomto směru jde o ústavně konformní rozhodnutí.
Byť se tedy stěžovatel s postupem odvolacího soudu neztotožňuje, ze strany soudu se nejedná o projev svévole, který by jedině mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele nemůže sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu