ECLI:CZ:US:2008:2.US.2475.08.1
sp. zn. II. ÚS 2475/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele S. Ch., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 516/2008-34 ze dne 24. července 2008, a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích sp. zn. KZV 16/2008 ze dne 13. června 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a UNITEX cz, s. r. o., se sídlem Kloboučnická 13/1425, Praha, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem dne 3. října 2008 a k poštovní přepravě dne 6. října 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením státní zástupkyně nebylo vyhověno žádosti vedlejší účastnice řízení o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky o částku 2.978.557 Kč k zaplacení závazků majitele účtu, a usnesením soudu byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona (ve znění zákona č. 52/2004 Sb.), obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, a vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. V tomto trestním řízení byly mimo jiné usnesením policejního orgánu ze dne 26. února 2008 zajištěny peněžní prostředky na účtu vedlejší účastnice řízení u banky, a to pro podezření, že tyto peněžní prostředky byly dílem použity k páchání trestné činnosti a dílem jsou výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel je přitom stoprocentním vlastníkem vedlejší účastnice řízení a jedním ze dvou jednatelů oprávněných za ni jednat, přičemž druhý jednatel je trestně stíhán společně se stěžovatelem. Podáním ze dne 10. června 2008 právní zástupce obou obviněných, jako jednatelů vedlejší účastnice řízení, požádal o uvolnění předmětné částky ze zajištění, a to k úhradě daňových závazků, sociálního pojištění, zdravotního pojištění, mezd, závazků z obchodního styku a závazků na budoucí výdaje vedlejší účastnice řízení, tak jak byly zjištěny jejím účetním a daňovým poradcem. Této žádosti státní zástupkyně nevyhověla a stěžovatel proti jejímu rozhodnutí podal stížnost a v této věci rovněž dne 17. července 2006 podal stěžovatel předsedovi soudu stížnost na průtahy v řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že účastníci řízení nedostáli své povinnosti řádně přezkoumat důvody žádosti o uvolnění zajištěných peněžních prostředků k úhradě závazků, které vyplývají z obecně závazných předpisů (fiskální závazky) i mezinárodních dohod (mzdové závazky k cca 250 pracovníkům), neboť žádost povrchně odmítli poukazem na podezření, že jde o výnosy z trestné činnosti obou obviněných. Podle stěžovatele však právní kvalifikace vytýkaného skutku nenasvědčuje tomu, že by úmyslem obviněných bylo získání značného prospěchu, ani že by byly předmětné peníze použity k jeho spáchání. Dále poukazuje na to, že zajištění peněžních prostředků nemá charakter trvalého zabavení, přičemž stěžovatel jako statutární orgán vedlejší účastnice řízení odpovídá ze její řádné vedení. S ohledem na předmětné zajištění není schopen zajistit plnění jejích závazků vůči státu a třetím osobám - rovnající se výší výši zajištěných peněz, a je tak z jejich strany vstaven nebezpečí sankcí. Tento postup tedy zamezuje vedlejší účastnici řízení podnikat a je pro ni likvidační. Postup účastníků řízení se mu nejeví proporcionální ve vztahu k cílům, které zajištění sleduje. Pokud účastníkům řízení chyběly dostatečné podklady pro rozhodnutí, měly si je podle §2 odst. 5 trestního řádu opatřit, a to např. výslechem obou obviněných statutárních zástupců vedlejší účastnice řízení. K těmto výslechům přitom mělo dojít analogicky k povinnosti soudu provést výslech vazebně stíhaných osob při rozhodování o prodloužení vazby.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatele s ohledem na to, že závazky, pro jejichž uspokojení mělo být zajištění peněžních prostředků na účtu u banky omezeno, stejně jako vlastní účet u banky, nepatřily samému stěžovateli, nýbrž vedlejší účastnici řízení. S ohledem na to, že stěžovatel je stoprocentním vlastníkem vedlejší účastnice řízení a především s ohledem na to, že jako její jednatel jí odpovídá za škodu a v tomtéž rozsahu ručí za její závazky (§135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku), shledává Ústavní soud, že zásah do majetkových práv vedlejší účastnice řízení v tomto směru, resp. zásah do jiných jejích základních práv a svobod v této souvislosti, se bezprostředně dotýká i stěžovatele. Z toho důvodu je třeba považovat stěžovatele za aktivně legitimovaného.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
6. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (II.ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 in http://nalus.usoud.cz/).
7. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byl použit, nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600. bod 6.).
8. Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu (srov. sp. zn. I. ÚS 331/04, sp. zn. I. ÚS 105/07 in http://nalus.usoud.cz/).
9. Ze shora vyloženého náhledu je patrné, že při aplikaci předmětného zajištění není podstatný motiv zisku, jako prvek skutkové podstaty trestného činu, ale spíše existující zisk, coby jeden z následků vytýkané trestné činnosti. Jinými slovy, nehraje roli to, zda je stěžovatel stíhán pro trestný čin vymezený ve skutkové podstatě i úmyslem získat prospěch, ale o to, zda tento prospěch byl skutečně získán. Oddělení těchto momentů vyplývá ostatně i z toho, že dalším důvodem zajištění je podezření, že peněz bylo použito ke spáchání trestné činnosti, což součástí skutkové podstaty není nikdy. Pokud tedy stěžovatel argumentuje, že není stíhán pro trestný čin vymezený úmyslem získat prospěch, jedná se o argument zjevně neopodstatněný.
10. To, že je v důsledku zajištění peněžních prostředků na účtu u banky zasaženo do schopnosti takto postižené osoby plnit své závazky a potažmo do její integrity, je předpokládaným důsledkem opatření podle §79a trestního řádu. Pokud bylo výše uvedeno, že je toto opatření ústavně souladné, je v tomto konstatování zohledněna proporce mezi právem na majetek takto postižené osoby a zájmem státu dosáhnout všech účelů trestního řízení, aby tak stát mohl splnit své aktivní povinnosti při naplňování základních práv svých občanů a dalších osob pobývajících na jeho území, zejména práv na život, osobní svobodu a majetek. Proto je ústavně souladné rovněž to, že zákonným důvodem pro omezení zajištění je absence potřeby zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro potřeby trestního řízení, a nikoliv jen s tím nijak nesouvisející závazky takto postižené osoby. Závěr obecného soudu o tom, že nyní stěžovatelem namítané následky byly rizikem jednání, které je mu ve trestním stíhání vytýkáno, lze tedy považovat za ústavně souladný.
11. V posuzovaném případě je patrné, že policejní orgán zajistil peníze na účtu u banky poté, co konstatoval, že byly dílem použity k páchání vytýkané činnosti a dílem jsou jejím výnosem. Státní zástupkyně se pak v napadeném usnesení zabývala trváním, resp. posilováním tohoto podezření s ohledem na probíhající vyšetřování. Pro Ústavní soud je přitom podstatný pouze posléze uvedený přezkum státní zástupkyně, protože původní rozhodnutí policejního orgánu, resp. rozhodnutí soudu o stížnosti proti němu, stěžovatel nenapadl ústavní stížností. Stejně jako nebyla ústavní stížností napadena původní rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, nenapadl stěžovatel argumentačně ani závěry státní zástupkyně o posilování shora předmětného podezření a Ústavní soud sám tyto závěry neshledává rozporné s ústavním pořádkem. Naopak lze konstatovat, že se účastníci řízení ve svých rozhodnutích podáními stěžovatele a vedlejší účastnice řízení zabývaly řádně a dostály svým povinnostem na úrovni ústavního pořádku.
12. Na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud nedomnívá, že by bylo v rozhodování o dané věci nezbytné slyšení, tak jako je tomu při rozhodování o dalším trvání vazby. To je dáno tím, že zatímco nárok na slyšení při rozhodování o dalším trvání vazby vyplývá z čl. 5 odst. 4 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Pl.ÚS 45/04, č. 239/2005 Sb., N 60/36 SbNU 647), z čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který kryje posuzovaný případ, žádný takový nárok nevyplývá. Situace ohledně zajištění se v průběhu trestního řízení může vyvíjet, což s sebou může přinášet další procesní návrhy oprávněných osob, a o případném zabavení majetku bude tak jako tak v konečném důsledku rozhodovat soud v řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu