ECLI:CZ:US:2008:2.US.2479.08.1
sp. zn. II. ÚS 2479/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2007 č. j. 21 C 43/2007-51 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008 č. j. 54 Co 557/2007-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 10. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, jakož i porušení práv plynoucích z článku 1 odst. 1 a článku 10 Ústavy a článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu, který si k projednání věci vyžádal, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo k žalobě JMB družstva, se sídlem v Moravských Budějovicích, Janáčkova 1331 (dále jen "žalobce"), uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci částku ve výši 6.949,80 Kč s příslušenstvím. Tato částka dle soudu představovala bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě pozemků žalobcem. Důvodem neplatnosti této smlouvy bylo, že již předtím (ke dni 1. 7. 2001) došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení §879c občanského zákoníku.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům a svými rozhodnutími zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Dále uvedla, že ve věci rozhodující soudy se při své rozhodovací činnosti vůbec nezabývaly tzv. euronovelou Ústavy a nerespektovaly ani čl. 10 Ústavy a čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v zásadě vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely, a v němž byl interpretován právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Ústavnost tohoto rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl; stejně tak se stalo v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech (viz usnesení ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08).
V citovaných rozhodnutích Ústavní soud na základě interpretace "plenárního" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 dospěl k závěru, že "zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci' ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu", a že "se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními". V důsledku toho došlo k nabytí vlastnického práva žalobce, a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Současně Ústavní soud odmítl námitku nedostatečného zdůvodnění soudních rozhodnutí, a to (v podstatě) s tím, že není třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, protože jsou dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vedla obranu svého zájmu poukazem na zakázané veřejné podpory, jež dovodila výkladem tzv. euronovely Ústavy, čl. 10 Ústavy a čl. 87 Smlouvy o založení ES. K ní Ústavní soud již jen poukazuje na své usnesení ze dne 26. 11. 2008 č. j. I. ÚS 2675/08, ve kterém v obdobné věci stěžovatelky dovodil, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu