ECLI:CZ:US:2008:2.US.2480.07.1
sp. zn. II. ÚS 2480/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti GEKO real s.r.o, se sídlem Baťkovo náměstí 625/1, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Dlouhá 104, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2007, č. j. 20 Co 194/2007-156, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2007, č. j. 18 E 38/2005-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 13 Úmluvy. Dle ní soudy obou stupňů bez opory ve spisu vyšly ze skutečnosti, že stěžovatelce bylo usnesení ze dne 1. 6. 2005, č. j. 18 E 38/2005-18, jímž bylo zastaveno řízení o výkon rozhodnutí, doručeno dne 14. 6. 2005. Je ovšem zřejmé, že stěžovatelka nebyla v době vydání tohoto usnesení považována za účastníka řízení a z toho důvodu jí nebylo ani doručováno. Soudy tak při rozhodování věci nepostupovaly zákonným způsobem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 E 38/2005, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Hradci Králové zastavil usnesením ze dne 1. 6. 2005, č. j. 18 E 38/2005-18, řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, když jako povinného označil spoluvlastníky a dříve správce konkursní podstaty úpadce M. S. JUDr. Pavla Pikolu. Dospěl k závěru, že nařízení výkonu rozhodnutí brání překážka věci zahájeného řízení. O odvolání oprávněného Ing. M. N. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 21 Co 431/2005-46, tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu mimo jiné vytkl, že nereagoval na doplnění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jímž oprávněný k výzvě soudu označil jako povinného společnost GEKO real, s.r.o. Hradec Králové, Kroupova 441/12 (dále jen "stěžovatelka"). Zrušující usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 1. 2006. Soud I. stupně poté usnesením ze dne 1. 3. 2006, č. j. 18 E 38/2005-57, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí) s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky řízení (Ing. M. N. a společnost GEKO real, s.r.o.) dle jejich podílů. O odvoláních obou účastníků rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 7. 2006, č. j. 21 Co 168/2006-84, tak, že odvolání oprávněného odmítl (výrok I.) a výrokem II. napadené usnesení potvrdil v tom správném znění záhlaví, že stěžovatelka má postavení povinného. Proti tomuto potvrzujícímu rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. Současně podala proti původně vydanému usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí (které bylo následně zrušeno) odvolání. Okresní soud v Hradci Králové toto odvolání odmítl jako opožděně podané usnesením ze dne 19. 2. 2007 a Krajský soud v Hradci Králové uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 26. 7. 2007 potvrdil. Proti posledně citovaným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka nyní projednávanou ústavní stížnost.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Krajský soud v Hradci Králové. Ten zejména zdůraznil, že usnesení, proti němuž stěžovatelka brojila odvoláním, bylo již v době rozhodování odvolacího soudu zrušeno. Protože uvedené vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce k případné replice.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným přezkoumáním podané ústavní stížnosti, je povinen posoudit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při posuzování těchto náležitostí si položil otázku, zda napadená usnesení mohou být schopným předmětem řízení o ústavní stížnosti, tj. zda je lze ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, považovat za rozhodnutí pravomocná (a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná"), která by byla schopna porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod.
Za taková rozhodnutí stěžovatelka označuje usnesení, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí, a potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu. Dle jejího přesvědčení soudy nepostupovaly zákonným způsobem, neboť vyšly z chybného údaje o doručení usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí, a tím porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Při posouzení napadených rozhodnutí z hlediska jejich způsobilosti porušit právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že jejich předmětem bylo odvolání stěžovatelky proti usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí, které již bylo v době rozhodování soudů pravomocně zrušeno. Krajský soud v Hradci Králové totiž k odvolání oprávněného usnesením, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2005, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně, tedy do počátečního stádia před nařízením výkonu rozhodnutí. V této fázi již stěžovatelka mohla uplatnit všechna svá procesní práva, neboť ve zrušujícím rozhodnutí byla již označena jako účastník řízení, usnesení jí bylo řádně doručeno a nadále s ní bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že svých práv také plně využila (mj. se písemně vyjádřila k návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí, odvolala se proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a podala dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu). Nemůže proto nyní úspěšně namítat, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že nevyhověly jejímu dodatečně podanému odvolání namířenému proti usnesení, které bylo již dávno zrušeno. Takové odvolání je nutno považovat za bezpředmětné a rozhodnutí o něm není vůbec způsobilé zasáhnout do jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj