ECLI:CZ:US:2008:2.US.2543.07.1
sp. zn. II. ÚS 2543/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. D., zastoupeným Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Nerudova 22, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 8. 2006 ve věci sp. zn. 2 T 105/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007 ve věci sp. zn. 10 To 454/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2007 ve věci sp. zn. 7 Tdo 779/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 3 písm. b) trestního zákona, neboť jako jednatel obchodní společnosti uzavřel stěžovatel tři leasingové smlouvy na osobní automobily, přestože v době uzavírání smluv věděl, že leasingové splátky nebudou hrazeny a vozidla nebudou vrácena vlastníkovi (leasingové společnosti). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Stěžovatelovo odvolání i dovolání bylo posléze zamítnuto.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly s provedenými důkazy, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a zjištěné jednání stěžovatele bylo nesprávně právně kvalifikováno. Stěžovatel se především domnívá, že se skutku, za nějž byl obecnými soudy odsouzen, vůbec nedopustil, neboť jeho jednání bylo jednáním dovoleným. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že trestný čin uvedený v §250 trestního zákona je trestným činem úmyslným, přičemž dle stěžovatele se v trestním řízení jeho úmysl prokázat nepodařilo. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Stěžovatel dále namítá porušení práva být osobně přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo bez jeho přítomnosti, neboť krajský soud nepovažoval předložení legitimace pracovní neschopnosti za dostatečné a požadoval předložení lékařského potvrzení o neschopnosti účastnit se soudního jednání, aniž by na tuto skutečnost stěžovatele předem upozornil. Tím byla stěžovateli odňata možnost využít svých práv vyplývajících z §33 trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další odvolací instanci obecného soudnictví a důvodnou může být proto shledána pouze taková ústavní stížnost, v řízení o kteréžto se prokáže, že napadenými rozsudky, případně řízením jejich vydání předcházejícím, bylo porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatele.
V posuzovaném podání napadá stěžovatel rubrikované rozsudky obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, v podstatě však - s níže uvedenou výjimkou - pouze zpochybňuje skutková (a z nich vyvozená právní) zjištění obecných soudů. Jak již uvedeno, k takovému přezkumu není Ústavní soud obecně příslušný, respektive podání brojící čistě proti nepříznivému výsledku předchozích soudních řízení musí být bez dalšího shledáno zjevně neopodstatněným. Všechny uvedené námitky byly navíc stěžovatelem vzneseny již v rámci řízení před odvolacím a dovolacím soudem; v projednávané věci proto Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí zkoumal toliko, zda se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele, jinými slovy Ústavní soud zkoumal, zda jsou napadená rozhodnutí prosta libovůle.
Ústavněprávně relevantní se v projednávané věci jeví jednak otázka, zda řízení jako celek nebylo nespravedlivé, tedy zda nevykazuje prvky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry, a jednak nebyl-li stěžovatel zkrácen na svých právech za situace, kdy veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo bez jeho osobní účasti.
Po prostudování vyžádaného trestního spisu nedospěl Ústavní soud k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí vykazovala jakýkoliv ústavněprávně relevantní deficit. Nalézací soud dospěl na základě provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu ke skutkovým a posléze i právním závěrům, jež nejsou v žádném případě projevem libovůle a obstojí dle názoru Ústavního soudu i v rovině práva podústavního. Pouze na okraj - neboť z hlediska ústavněprávního není tato otázka sama o sobě relevantní - Ústavní soud připomíná, že z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel uzavřel leasingové smlouvy způsobem, jenž umožňuje interpretaci jeho jednání jako jednání podvodného (nesprávná adresa stěžovatele a sídlo společnosti, nesplácení splátek v době, kdy společnost prokazatelně neměla žádné finanční obtíže - viz č.l. 163-164). Stěžovatelem tvrzená legálnost převodu inkriminované obchodní společnosti na jinou fyzickou osobu, je potom z hlediska naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty irelevantní.
K námitce tvrzeného porušení §33 trestního řádu, konstatuje Ústavní soud, že touto otázkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud (viz str. 5 usnesení, č.l. 334). Nad rámec tohoto odůvodnění, se kterým se Ústavní soud v kontextu projednávané věci plně ztotožňuje, Ústavní soud dodává, že z pouhé osobní neúčasti stěžovatele na veřejném zasedání odvolacího soudu není možno dovodit porušení jeho práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud v Mělníku, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu