ECLI:CZ:US:2008:2.US.2547.08.1
sp. zn. II. ÚS 2547/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti G. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2008 č.j. 34 Cm 35/2006-145, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008 č.j. 9 Cmo 138/2008-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále jimi byla údajně porušena ústavní kautela o právu vlastnit majetek a domáhat se ochrany vlastnického práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č.j. 34 Cm 35/2006-145, Krajský soud v Brně zamítl jako opožděnou stěžovatelem podanou žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Dominant, spol. s r. o., v likvidaci. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v dané věci byl stěžovatel k podání žaloby vyzván usnesením konkursního soudu ze dne 16. 1. 2006 č.j. 27 K 2/99-469, které bylo stěžovateli doručeno dne 20. 2. 2006. Vylučovací žalobu stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 22. 3. 2006 a soudu byla doručena dne 23. 3. 2006, přičemž konec třicetidenní lhůty připadl již na den 22. 3. 2006. K povaze lhůty stanovené v ust. §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), jako lhůty hmotněprávní odkázal na rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu České republiky uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, č. 44/2002, č. 27/2003 a č. 9/2006.
Výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 9. 2008 č. j. 9 Cmo 138/2008-177 rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel se tedy se svou stížností obrátil na Ústavní soud. Vyjádřil v ní svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že lhůta k podání vylučovací žaloby dle ust. §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání není lhůtou procesní, ale hmotněprávní. V této souvislosti dále namítal, že zmiňované ustanovení nedává jednoznačný výklad, jak na tuto lhůtu pohlížet, a proto lze podle jeho názoru připustit i výklad opačný. Pokud by totiž zákonodárce v procesním předpisu chtěl stanovit hmotněprávní lhůtu, musel by tento svůj úmysl vyjádřit výslovně. Stěžovatel je také přesvědčen, že měl být o povaze lhůty poučen v usnesení, ve kterém mu byla stanovena, neboť absence řádného poučení o charakteru lhůty k podání žaloby a následcích jejího porušení činilo takové poučení matoucím a nejednoznačným a v takovém případě jej nelze sankcionovat za to, že své právo sice uplatnil v soudem stanovené lhůtě, avšak procesní, když posledního dne lhůty předal žalobu k poštovní přepravě. K argumentaci obecných soudů opírající se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že nemůže obstát, neboť podle jeho názoru tato judikatura nereflektuje ústavní principy a zejména požadavek na ochranu legitimního očekávání účastníků soudních řízení. Stěžovatel v této věci naopak odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. I.ÚS 117/05, ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. II.ÚS 300/06 a usnesení ze dne 5. 12. 1996 sp. zn. II.ÚS 8/96 vycházející z nálezu ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl.ÚS 37/93.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Z obsahu předmětného návrhu a přiložených listin vyplývá, že jádro stížnostní argumentace tvoří námitka vztahující se k údajnému odepření přístupu k soudům v důsledku vadného posouzení lhůty stanovené soudem na základě ust. §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání jako lhůty hmotněprávní. Jde o polemiku se závěry obecných soudů ohledně charakteru zmíněné lhůty, tedy o polemiku v rovině výkladu běžného zákona. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí obecných soudů, a případně věcí po právní stránce zásadního významu Nejvyššího soudu České republiky. Ústavní soud, respektujíce v tomto ohledu zejména postavení posledně jmenovaného soudu, není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad jednoduchého práva je oprávněn, v souladu se zásadou zdrženlivosti a principem sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva učiněná v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Jedná se zejména o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03). Nic takového ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Argumenty, které stěžovatel vznesl, jsou v podstatě totožné s těmi, jenž uplatnil ve svém odvolání a kterými se již Vrchní soud v Olomouci zabýval. K jeho závěrům nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady a v podrobnostech proto na ně odkazuje. Nesouhlasí-li stěžovatel se samotným výkladem problematiky provedeným obecnými soudy, lze jen podotknout, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které odpovídá jeho vlastním názorům.
V projednávaném případě je třeba vzít především na zřetel zvláštní charakter samotného zákona o konkursu a vyrovnání. Jeho povaha tkví ve zjištění a uspokojení majetkových nároků více věřitelů proti jedinému dlužníkovi ve specificky upraveném soudním řízení a ve vzájemném propojení úpravy procesní a hmotněprávní. Na rozdíl od soudního řádu správního či občanského soudního řádu se tedy nejedná o čistě procesní předpis, jak správně poznamenal ve svém rozhodnutí odvolací soud, a v této souvislosti s ním lze proto také souhlasit, že výklad charakteru lhůty uvedené v ust. §19 odst. 2 citovaného zákona jako lhůty hmotněprávní nemůže být pro adresáty této normy nečekané. Ostatně i občanský soudní řád obsahuje řadu hmotněprávních lhůt. Rovněž není v rozporu s legitimním očekávání účastníků soudních řízení judikatura, která sjednotila výklad charakteru této lhůty a dlouhodobě na svém stanovisku setrvává.
Stěžovatel dále namítá, že se mu ze strany konkursního soudu co do charakteru lhůty dostalo nedostatečného poučení. Ani v tomto ohledu nelze soudu nic vytknout, neboť jeho poučovací povinnost se vztahuje pouze k procesním právům a povinnostem stran (§5 občanského soudního řádu), přičemž zde není zahrnuto poučení o charakteru lhůty. Odkazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. I.ÚS 117/05, není toto na řešení dané situace použitelné, neboť se jednalo o zcela jiný případ. Ústavní soud se v této věci vyjadřoval k povaze lhůty stanovené v čistě procesním předpise, ve kterém je výskyt hmotněprávní lhůty překvapivý, a z tohoto důvodu je proto vhodné účastníka řízení poučit o jejím charakteru.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl při podání vylučovací žaloby odborně právně zastoupen, přičemž jeho právní zástupce (jímž byl dle zjištění Ústavního soudu Mgr. M. P.) si měl být vědom existence rozdílné povahy lhůt a zejména pak si měl být vědom charakteru lhůty stanovené v ust. §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu