ECLI:CZ:US:2008:2.US.2556.08.1
sp. zn. II. ÚS 2556/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Alešem Staňkem Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 13, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co 2355/2008, v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 10. října 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 13. října 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výše náhrady byla stanovena podle §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 484/2000 Sb., o paušální náhradě").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup soudu při stanovení výše paušální náhrady za zastoupení advokátem v řízení před soudy obou stupňů nebyl správný. Tvrdí, že od počátku řízení byla známa cena předmětu sporu, konkrétně se jednalo o částku 3,5 mil Kč, a proto měla být výše paušální náhrady za zastoupení stanovena podle §3 odst. 1 bod 5 vyhl. č. 484/2000 Sb., o paušální náhradě. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces, neboť podle jejího názoru jeho součástí je i právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Poukazuje dále na to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno též právo na právní pomoc, s nímž náhrada nákladů řízení za právní zastoupení přímo souvisí.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu §3 odst. 1 a §8 vyhl. č. 484/2000 Sb., o paušální náhradě, jiný právní názor než ten, který zaujal odvolací soud. Stěžovatelkou zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole, ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nelze totiž přehlédnout, že předmětem sporu bylo určení práva, konkrétně neplatnosti kupní smlouvy, nikoliv předmět sporné kupní smlouvy. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně chráněných práv a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října
Jiří Nykodým
předseda senátu