ECLI:CZ:US:2008:2.US.2557.07.1
sp. zn. II. ÚS 2557/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Z. Š., právně zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 5 To 56/2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 35 T 9/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2, a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit spolu s dalšími spoluobžalovanými tak, že dne 28. 1. 2005 ve Frýdku - Místku, po předchozí vzájemné dohodě s cílem zmocnit se převážených peněz, a to i za cenu použití násilí, s další dosud nezjištěnou osobou, maskováni celočernými oděvy, kuklami a punčochou na hlavách, nejprve osobním motorovým vozidlem vědomě a nečekaně zablokovali cestu motorovému vozidlu převážejícímu finanční hotovost, tak, že tento automobil byl donucen zastavit, přičemž poté s hrozbou použití střelných zbraní, donutili osádku k vystoupení z vozidla a odcizili bezpečnostní kufr a bankovní kazety s finanční hotovostí v celkové výši 16.200.000,- Kč a zbraně osádky vozu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byli všichni spoluobžalovaní zavázáni uhradit poškozené společnosti na náhradě škody částku 16 438 219 Kč.
Stěžovatel i další spoluobžalovaní podali proti rozsudku odvolání, která vrchní soud jako nedůvodná zamítl. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které bylo dovolacím soudem dne 29. 11. 2007 odmítnuto.
V široce koncipované ústavní stížnosti, která spíše vykazuje znaky dalšího opravného prostředku, stěžovatel uvedl, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně, rozsudek vždy odvolací soud zrušil, a posléze dokonce nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti v podstatě námitky směřující proti samotné zákonnosti zahájení trestního stíhání, obsahu podané obžaloby a rovněž proti způsobu a rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel tvrdí, že dokazování bylo vedeno účelově tak, aby došlo k usvědčení jeho a dalších spoluobžalovaných.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout, jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Úkolem Ústavního soudu proto není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto důkazy hodnotit. Na obecných soudech leží úkol důkazy provést, ve veřejném líčení za přítomnosti obžalovaného, za účelem jejich kontradiktorního projednání, jednotlivé důkazy zhodnotit, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci, v procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Protože námitky stěžovatele spočívají především ve zpochybnění soudy provedeného hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svůj ustálený judikovaný názor, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že stěžovatel v podstatě totožné námitky předložil již v rámci své obhajoby a odvolání. Z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně plynou logické a srozumitelné úvahy o skutkovém stavu a o vině stěžovatele. Soud I. stupně na str. 40 - 44 přehledně shrnul hodnocení klíčových usvědčujících důkazů, na str. 37 - 39 odůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Rovněž soud II. stupně se vypořádal jak se zpochybněním použitelnosti některých provedených důkazů, tak s námitkou neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Je tedy možno na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v projednávané věci obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a nezjistily dostatečně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Toto zjištění tak postačuje k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu