ECLI:CZ:US:2008:2.US.2587.08.1
sp. zn. II. ÚS 2587/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů a) společnosti G & C Pacific, a.s., se sídlem v Praze, U Habrovky 247/11 a b) Ing. J. T., zastoupených JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2008 č. j. 7 Ca 202/2008-71 a zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v provádění daňové kontroly Finančním úřadem pro Prahu Jižní město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2008 a doplněnou podáním ze dne 20. 10. a 8. 12. 2008, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a současně navrhují, aby Finančnímu úřadu pro Prahu Jižní město bylo Ústavním soudem zakázáno do pravomocného rozhodnutí v trestní věci ČTS: OKFK-234/TČ-2008-28 pokračovat u stěžovatelky a) v daňové kontrole daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1-12/2005 a 1/2006 a daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2004 a 2005. Tvrdí, že v postupu obecného soudu spatřují porušení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a) se žalobou domáhá u Městského soudu v Praze ochrany před nezákonným zásahem, který spatřuje v daňové kontrole za shora uvedená zdaňovací období prováděné žalovaným Finančním úřadem pro Prahu Jižní město (dále též "žalovaný") pro účely trestního řízení vedeného proti stěžovateli b), který je předsedou představenstva stěžovatelky a), pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatelka a) podala současně s žalobou návrh na předběžné opatření, kterým by bylo žalovanému zakázáno do pravomocného rozhodnutí o této žalobě pokračovat u stěžovatelky a) v provádění daňové kontroly.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2008 č. j. 7 Ca 202/2008-71 byl návrh stěžovatelky a) na předběžné opatření zamítnut.
Stěžovatelé napadli shora uvedené rozhodnutí, v níž kuse rekapitulují průběh trestního řízení vedeného proti stěžovateli b) a dovozují, že nastala situace, jež stěžovatelku a) opravňovala podat shora uvedený návrh na rozhodnutí o předběžném opatření. V postupu soudu, který tomuto návrhu nevyhověl, spatřují porušení práva odepřít výpověď tak, jak je formulováno v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny. Stěžovatelé za své podrobné odůvodnění ústavní stížnosti uvedli odkaz na celá znění vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující její meritorní projednání.
Ústavní soud především konstatuje, že rozsah jeho kompetencí je striktně stanoven v čl. 83 Ústavy ČR a dále rozveden zákonem o Ústavním soudu, z nichž vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatelé ústavní stížností brojí i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v provádění daňové kontroly, a domáhají se vyslovení zákazu v jejím pokračování.
V této části se jedná o ústavní stížnost, k jejímuž projednání však Ústavní soud není příslušný. Za jiný zásah orgánu veřejné moci je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu možno považovat převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, přičemž důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nemůže výrokem svého rozhodnutí orgánu veřejné moci, v tomto případě finančnímu úřadu, uložit, jak má v rámci své rozhodovací pravomoci v konkrétní věci postupovat, či dokonce mu přikázat, aby nepokračoval v provádění činnosti, k níž je ze zákona povinen, neboť by tak z jeho strany došlo k nepřípustnému zásahu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1717/07).
Návrh stěžovatelů v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze shledal Ústavní soud neopodstatněným.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Jde o procesní rozhodnutí závisející na zvážení soudce (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/06). Za této situace proto Ústavní soud mohl pouze ověřit, zda v projednávané věci Městský soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na příslušná ustanovení soudního řádu správního.
Ústavní soud má za to, že v tomto směru nelze Městskému soudu v Praze vytknout žádné pochybení, které by znamenalo zásah do základních práv stěžovatelů. Jeho závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Městský soudu v Praze své rozhodnutí rovněž řádně odůvodnil.
Ústavní soud podotýká, že v návrhu na vydání předběžného opatření, jakož i v ústavní stížnosti (která je v podstatě pouze formálně přepsanou žalobou, včetně návrhu na vydání předběžného opatření), absentuje jakákoli argumentace, z níž by bylo možné dovodit, že je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro "hrozící vážnou újmu", tedy naplnění legální podmínky pro možné soudcovské uvážení vydat předběžné opatření. Tvrdit a prokázat existenci "hrozící vážné újmy" je přitom povinností žalobce. Z podání stěžovatelky a) však opodstatněnost naplnění této zákonné podmínky ani není způsobilá být prokázána.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, rozhodnutí Městského soudu v Praze, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s jeho právním závěrem, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl v této části návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný, a návrh směřující proti jinému zásahu veřejné moci byl odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu