ECLI:CZ:US:2008:2.US.2599.08.1
sp. zn. II. ÚS 2599/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., právně zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 15 E 242/2003, dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 16 Co 323/2006,a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2190/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva upravená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 Listiny
Okresní soud Brno-venkov nařídil usnesením ze dne 26. 2. 2003, č.j. 15 E 242/2003-10 výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněných L. a T. K. Stěžovatelka se u Okresního soudu Brno-venkov domáhala zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, kdy jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí uvedla splnění celého dluhu, včetně jeho příslušenství. Toto však stěžovatelka neprokázala. Okresnímu soudu Brno-venkov tak nezbylo nic jiného, než s odkazem na ust. §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu návrh stěžovatelky na zastavení řízení zamítnout.
Proti tomuto usnesení okresního soudu se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Brně, který ve věci rozhodl dne 29. 1. 2007, č.j. 16 Co 323/2006-60 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelka jako odvolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Závěr soudu I. instance o tom, že povinná vůči oprávněným svůj dluh nesplnila, je chybný, neboť pomíjí skutečnost, že k plnění v takovém rozsahu nebyla pravomocným rozsudkem (exekučním titulem) Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 14 C 147/2001 zavázána. V exekučním řízení nelze na povinném vymáhat to, na co má sice oprávněný ex lege nárok, ale pouze to, co bylo žalovanému (povinnému) uloženo ve výrokové části pravomocného a vykonatelného rozsudku. Pokud se tak oprávnění, byť chybně a nesprávně, domáhali svou žalobou plnění v menším rozsahu, než na jaký měli ze zákona nárok, nelze tuto vadu napravit ani vydáním opravného usnesení k exekučnímu titulu, jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.9. 2005, sp. zn. 16 Co 333/2005 a 16 Co 343/2005, tím méně pak v řízení vykonávacím. Povinná svoji povinnost, tak, jak jí byla exekučním titulem uložena, v celém rozsahu splnila a za této situace proto nejsou dány podmínky pro další vedení řízení o výkon rozhodnutí, jelikož právo přiznané oprávněným exekučním titulem zaniklo. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, výkon rozhodnutí zastavil a současně stěžovatelce přiznal vzniklou náhradu nákladů řízení. Oprávnění se k podanému odvolání nevyjádřili. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení v celém jeho rozsahu, jakož i řízení jeho vydání předcházející a poté, aniž bylo třeba nařizovat jednání (ust. §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2007, č.j. 16 Co 323/2006-60, krajský soud potvrdil usnesení z 10. 8. 2006, č.j. 15 E 242/2003-53, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu podle ust. §268 odst. 1 písm. g ) o.s.ř, odůvodněný tvrzením, že zaplatila vymáhanou pohledávku, včetně celého jejího příslušenství. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že byť není ve výroku podkladového rozsudku výslovně uvedeno, že příslušenstvím přiznané pohledávky je poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z dílčích částek dlužného nájemného za jednotlivé období, vyplývá tato denní sazba z ustanovení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (na něž ostatně nalézací soud výslovně poukazuje v závěru odůvodnění svého rozsudku /č.l. 5 versa/). Protože oprávnění celkovou (kapitalizovanou) výši nyní vymáhaného poplatku z prodlení vyvodili právě z této denní sazby, a protože - což nepopírá ani samotná povinná (jež - nesprávně - dovozovala /č.l.16, 38/, není-li ve výroku titulu výslovně uvedeno, že jde o sazbu denní, pak platí, že sazba poplatku z prodlení je roční) - poplatek v této celkové výši, tedy výši odpovídající sazbě, dosud zaplacen nebyl, je návrh na zastavení výkonu nedůvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2190/2007 odmítl. Stěžovatelka jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění odkazuje na své usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2005 pod poř. č. 47, v němž zaujal závěr, že absence údaje o intervalu, v jakém se vypočítává poplatek z prodlení, ve výroku vykonávaného rozhodnutí, nečiní rozhodnutí materiálně nevykonatelným, je-li z rozhodnutí zřejmé, že jde o poplatek z prodlení podle občanského zákoníku a že povinný je proto povinen zaplatit poplatek z prodlení za každý den prodlení.
V ústavní stížnosti postrádající ústavně právní argumentaci stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a ústavní stížností konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Obecné soudy svá rozhodnutí také náležitě zdůvodnily, především jsou přiléhavá zdůvodnění uvedená v odůvodnění Nejvyššího soudu. Samotná ústavní stížnost se argumentačně pohybuje na úrovni podústavního práva, ústavní stížnost je souborem námitek a argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v nalézacím, odvolacím i dovolacím řízení. Ústavní soud toliko připomíná, že aplikovaná právní norma obsažená v §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., stanovující výši poplatku z prodlení je normou kogentní, z čehož plyne, že soud je povinen ji respektovat v plném rozsahu, nemůže se od ní odchýlit, např. ji moderovat. Ke konstrukci poplatku z prodlení se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/04 a neshledal ji protiústavní. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces. Stran porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že spravedlivým procesem se nerozumí určitý způsob rozhodnutí, ale postup soudů, resp. ucelený řetězec postupů, v němž jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, právo každého domáhat se ochrany svých práv, jde o zákonem stanovený postup a zákonem upravené řízení, spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Tedy jde o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti garantované ústavním pořádkem České republiky. Přirozeně, že naznačené zákonné záruky musí být interpretovány a aplikovány nestrannými a nezávislými soudci, což vše v souhrnu představuje "fair trial".
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu