ECLI:CZ:US:2008:2.US.262.08.1
sp. zn. II. ÚS 262/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) H. V., 2) M. M. a 3) Agentury MM Praha, s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Praha, všech zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Krajánkova 12, Praha 4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 3. 12. 2007 č. j. 3 ZN 3938/2007 a rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II., Služby kriminální policie a vyšetřování, 3.oddělení obecné kriminality ze dne 19. 10. 2007 č. j.: ORII-5967/TČ-73-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaných ve věci jejich trestního oznámení.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé podali Policii ČR podnět k prošetření, zda nebyl spáchán trestný čin, a to otištěním článku v týdeníku Rytmus života č. 10. Policejní komisař po provedeném šetření věc odložil podle §159a odst. 1 trestního řádu s odůvodněním, že se nejedná o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stěžovatelé s odložením trestního oznámení nesouhlasili a tvrdili, že se orgány činné v trestním řízení všemi rozhodnými skutečnostmi a okolnostmi případu nezabývaly. Stížnost proti usnesení Policie ČR státní zástupce zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelé podali proti oběma napadeným usnesením ústavní stížnost, v níž uvedli řadu argumentů, proč mají napadená usnesení za nesprávná a porušující jejich základní lidská práva a svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s tím, že orgány činné v trestním řízení neshledaly podmínky k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby a jejich podnět ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložily.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení II.ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (usnesení III.ÚS 192/2000, nepublikováno) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení §158 a následujících. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatelů, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatelé využili zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnost, kterou státní zástupce přijal a rozhodl o ní podle §148 odst. 1 trestního řádu. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatelů se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že podnět odložily a stížnost zamítly, však nepředstavuje porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesouhlas stěžovatelů s negativním výsledkem vyřízení podnětu je nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu