ECLI:CZ:US:2008:2.US.2670.08.1
sp. zn. II. ÚS 2670/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Drnovice, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008 č. j. 29 Odo 1539/2006-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má na rozdíl od obecných soudů za to, že mu jako avalistovi svědčí kauzální námitka (že směnkou zajištěná úvěrová pohledávka žalobkyně vůči úvěrovému dlužníku byla postoupena jinému subjektu, a tudíž ji žalobkyně již nemůže uplatnit) neboť se účastnil veškerých jednání, za nichž vznikal kauzální vztah. Nejvyšší soud se však jeho dovoláním, v němž vymezil tuto zásadní právní otázku, věcně nezabýval s poukazem na to, že nejde o otázku, která má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel je však přesvědčený, že posouzení této otázky by vedlo ke změně rozhodnutí ve věci samé. Nadto upozorňuje na rozpor v rozhodovací praxi této problematiky mezi Vrchním soudem v Praze a Vrchním soudem v Olomouci. Nejvyšší soud se však odmítl vznesenou otázkou zabývat, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Cm 141/2002 bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2002 č. j. 3 Cm 141/2002-49 ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz, jímž uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 28.769.357,80 Kč s přísl., směnečnou odměnu a náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 4 Cmo 525/2005-181 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že stěžovateli coby avalistovi nesvědčí kauzální námitka.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť existuje diametrální rozpor mezi rozhodovací praxí obou vrchních soudů. Současně zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že mu nesvědčí kauzální námitka.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.) zásadně právně významným neshledal. Jednak vyšel ze závěru odvolacího soudu, že uplatněná kauzální námitka není důvodná, přičemž závěr o nedůvodnosti kauzální námitky nebyl dovoláním napaden, jednak odkázal na svou judikaturu, v níž předmětnou problematiku řešil, a uzavřel, že odvolací soud tuto judikaturu plně respektoval.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti, ale až za situace, když takové porušení představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Stěžovatel je na rozdíl od Nejvyššího soudu přesvědčen, že jeho dovolání mělo být věcně přezkoumáno, neboť dostatečně vymezil otázku zásadního právního významu. Její zásadní právní význam spatřuje i v existenci rozporu mezi rozhodovací praxí obou vrchních soudů, kterou je nutno sjednotit.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolací soud v projednávané věci posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve smyslu tohoto ustanovení tedy dovolacímu soudu příslušelo zhodnotit, zda pro dovolací přezkum byla předestřena (uplatněným dovolacím důvodem) právní otázka zásadního významu.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné uvést, že usnesení, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 6, str. 47 - 49). Předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 19, str. 345-346) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.) tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. 40/93).
O protiústavnost ve smyslu uvedené "svévole" však v projednávaném případě nejde. Dovolací soud postupoval dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání, a své závěry v souladu se svojí ustálenou praxí v rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dostatečně vyložil, proč dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (který ovšem stěžovatel ústavní stížností nenapadl) totiž vyplývá, že odvolací soud plně respektoval závěr, formulovaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 2. 2. 1999 sp. zn. 32 Cdo 519/98, podle něhož směnečný ručitel nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzální námitky, tj. námitky, které se zakládají na vztahu remitenta a akceptanta (stěžovatel mohl vznést pouze námitky ze svého konkrétního vztahu, tj. napadnout konkrétní porušení smlouvy mezi majitelem směnky a rukojmím, což neučinil). Stejně tak byl respektován i závěr Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 280/2005 a v navazujícím usnesení, sp. zn. 29 Odo 830/2006, z něhož bylo vyvozeno, že samotná skutečnost, že směnka zůstala v držení prvního majitele a směnkou zajištěná pohledávka byla převedena na třetí osobu, nemá vliv na povinnost směnečného rukojmího.
Nejvyšší soud tedy stěžovatelem vznesenou otázku již v minulosti řešil a ze svých dříve vyslovených závěrů vycházel i v nyní projednávané věci. Nelze mu proto vytýkat, že dovoláním napadené rozhodnutí, které jeho judikaturu respektovalo, již z tohoto důvodu neshledal zásadně právně významným. Poukaz stěžovatele na odlišné rozhodování dané otázky Vrchním soudem v Praze, vyvolávající potřebu sjednocení postupu, je proto nepřípadný, neboť Nejvyšší soud tento svůj primární úkol splnil již dříve.
Právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení v souladu s procesními předpisy za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl s těmito kautelami v rozporu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu