ECLI:CZ:US:2008:2.US.2739.07.1
sp. zn. II. ÚS 2739/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 2 T 2/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. 4 To 81/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 6 Tdo 787/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství. Způsobená škoda dosáhla nejméně 11 593 431 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků ve věznici s dozorem a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Poškozená společnost Škoda auto, a. s., Mladá Boleslav byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě odvolání stěžovatele vrchní soud zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s dozorem a peněžitému trestu ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců.
Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel shodně s předchozími řízeními namítal, že celé trestní řízení je proti němu vedeno na základě oznámení odsouzeného M. V., který již byl pravomocně odsouzen a podal návrh na obnovu řízení v naději, že přenesením hlavního podílu na své trestné činnosti na stěžovatele jako návodce dosáhne snížení vysokého trestu. Stěžovatel zdůraznil, že V. nikdy nemluvil pravdu a poukazoval na znalecký posudek z oboru psychologie, který na něj byl zpracován v jeho trestní věci. Stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů k jeho věrohodnosti, a to především nového znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení obecné a speciální věrohodnosti svědka. Soud I. stupně navrhovaný důkaz neprovedl. V odvolacím řízení stěžovatel předložil odborné znalecké vyjádření znalce, který zpracoval původní znalecký posudek, v němž mimo jiné považuje za vhodné, aby po delším časovém odstupu od prvotního vyšetření byl na posuzovanou osobu zpracován posudek nový.
Výpověď svědka V. je podle stěžovatele ne-li jediným důkazem proti němu, tak jistě důkazem klíčovým, na kterém je jeho odsouzení postaveno. Stěžovatel je přesvědčen, že ohledně věrohodnosti svědka mohlo být využito i jiných metod, kterými mohlo být znalecké zkoumání doplněno (např. detektor lži, konfrontace). Nevyužitím těchto důkazních prostředků byla porušena zásada in dubio pro reo a o vině stěžovatele bylo rozhodnuto předem.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně rozvedl důvody, na základě nichž bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a z jejich rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vrchní soud v Praze považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné, shodují se s námitkami, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Vypracování nového znaleckého posudku se nejevilo jako potřebné, když i z dalších skutečností vyplývajících z provedených důkazů bylo možné učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami, uvedenými jak v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Odvolací soud se věrohodností svědka V. zabýval v podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku (str. 8 až 13) a dospěl k závěru, že jeho výpověď za věrohodnou považovat lze. Dostatečným způsobem pak odůvodnil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování novým znaleckým posudkem.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu