ECLI:CZ:US:2008:2.US.2774.07.1
sp. zn. II. ÚS 2774/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 717/2006-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005 č. j. 19 Co 145/2005-131, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2004 č. j. 20 C 24/2002-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo rovnosti před zákonem, právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, případně další jeho práva, a dále je přesvědčen, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a učiněná skutková zjištění. Vyslovuje přesvědčení, že soudy měly na id. 1/8 nemovitostí přednostně aplikovat ustanovení §19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.), za užití §13 uvedeného zákona, neboť na základě skutkových zjištění měly prokázáno, že v roce 1995, kdy byly s povinnými osobami uzavírány dle zákona č. 403/1990 Sb. dohody o vydání věci, byl stěžovatel oprávněnou osobou pouze k nároku vztahujícímu se k podílu v rozsahu id. 2/8 nemovitostí z dědictví po své matce. Oprávněnou osobou k uplatnění nároku na podíl v rozsahu 1/8 nemovitostí z dědictví po otci se stal teprve pravomocným rozhodnutím o tom, že je účasten soudní rehabilitace, tedy až v r. 2000. Stěžovatel má za to, že právní úprava, která byla použita na řešení jeho případu, tím, že neumožňuje poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti vydané v rozsahu id. 1/8 jeho bratrovi, je v rozporu s ostatními restitučními předpisy i v rozporu s restitučními nálezy.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 24/2002 bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným částečným rozsudkem zastavil řízení, pokud se stěžovatel domáhal po žalovaném Klenoty Praha, s.p., v likvidaci, se sídlem Praha 1, Jindřišská 17 (dále též "třetí žalovaný"), zaplacení částky 2.174.870,- Kč s přísl. (výrok I.), dále zastavil řízení o vydání náhradních nemovitostí v k.ú. Libeň v hodnotě 1.096.753,-Kč (výrok II.), zamítl žalobu proti žalovaným IROP Praha, se sídlem Praha 1, V Jámě 12 (dále též "druhý žalovaný") a Ing. R. B. (dále též "čtvrtý žalovaný") vždy o zaplacení částky 2.178.870,-Kč s přísl. (výroky III. a IV.) a výrokem V. zamítl žalobu proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí (dále též "první žalovaný") o zaplacení částky 1.644.807,-Kč s přísl. Rozhodl též o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v pořadí druhým napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.). Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť interpretací dotčených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nedospěl k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popř. otázku, která by dosud vyřešena nebyla či by byla rozhodována rozdílně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení. Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Pro posouzení, zda stěžovatel coby oprávněná osoba dle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. má nárok na poskytnutí finanční náhrady za podíl na nemovitostech, který byl neoprávněně vydán jeho bratrovi na základě dohody uzavřené mezi stěžovatelem a jeho bratrem na straně jedné a povinnými osobami dle zákona č. 403/1990 Sb., jsou rozhodující ustanovení §5 odst. 5, §8 odst. 1, 3 a 4 a §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu, tyto soudy posoudily a vyložily uvedená ustanovení ústavně konformním způsobem. Vyšly přitom ze zjištění, že při uzavírání dohod o vydání nemovitostí vydaly povinné osoby (právní předchůdce druhého žalovaného a třetí žalovaný) tehdejším oprávněným osobám (stěžovateli a jeho bratru - otci čtvrtého žalovaného) nemovitosti v podílech, které v rámci dohody tehdejší oprávněné osoby navrhovaly. Tímto způsobem byla mimo jiné bratru stěžovatele vydána 1/8 nemovitostí, jež byla stěžovateli odňata rozhodnutím trestního soudu. I když byl stěžovatel později pravomocně rehabilitován a trest propadnutí majetku byl zrušen, lze souhlasit s názorem obecných soudů, že stěžovatel není oprávněn domáhat se za takto již vydané nemovitosti finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. vůči povinným osobám, neboť to právní úprava neumožňuje (povinnost k takové finanční náhradě má za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. pouze stát). Stěžovatel se tak mohl úspěšně domáhat pouze náhrady za odstraněné stavby vůči státu. Ani nárok stěžovatele vůči čtvrtému žalovanému na poskytnutí finanční náhrady za podíl na nemovitosti vydaný dle původní dohody bratru stěžovatele nemá oporu v hmotném právu, neboť z dikce ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že musí jít o nárok na vydání věci, nikoli na poskytnutí finanční náhrady za ni, a nadto se týká jen osob, jimž byla věc vydána. Obecné soudy také dostatečně srozumitelně odůvodnily, proč nelze vyhovět ani nároku vůči státu na poskytnutí náhrady za nemovitosti vydané jiné osobě a za tržní navýšení ceny.
V souvislosti s uplatněnými nároky stěžovatele na finanční náhradu za podíl na nemovitostech neoprávněně vydaný jeho bratrovi na základě uzavřené restituční dohody stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že aplikovaná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jsou v rozporu s ostatními restitučními předpisy, neboť poskytnutí takové finanční náhrady neumožňují. Při hodnocení této námitky ovšem nelze pominout zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel již před uzavřením dohod o vydání nemovitostí věděl, že předmětný podíl (1/8) nemovitostí mu byl odňat na základě uloženého trestu propadnutí majetku a neměl by být vydán. Přesto spolu s bratrem uzavřeli s povinnými osobami dohodu, na základě níž byl tento podíl vydán bratru stěžovatele. Stěžovatel se proto nyní nemůže dovolávat případné odpovědnosti ostatních účastníků dohody, když svým aktivním jednáním tento stav sám vyvolal, a nemůže ani úspěšně namítat, že příslušná ustanovení zákona s takovým stavem nepočítají.
Obecné soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu