ECLI:CZ:US:2008:2.US.2823.08.1
sp. zn. II. ÚS 2823/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2008 v senátu složeném z předsedy JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeným JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou se sídlem Výškovická 122, Ostrava - Zábřeh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2008 č. j. 57 Co 283/2008 - 102, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2008, č. j. 59 C 172/2007 - 75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 11. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost účastníků v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost platit žalobkyni J. B., zletilé dceři stěžovatele, výživné ve výši 4.000,- Kč měsíčně. Dále jím bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 13. 8. 2008 změnil, avšak jen po formální stránce, práva a povinnosti účastníků zůstaly nezměněny, a dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud ve svém rozsudku odkázal na závěry okresního soudu, podle kterého přiznání výživného žalobkyni není v rozporu s dobrými mravy, jak stěžovatel namítal. Obecné soudy nehodnotily jako rozpor s dobrými mravy ani slabší studijní výsledky žalobkyně, když uvedly, že výživné není odměnou za prospěch ve škole. Ani to, že žalobkyně nedala v průběhu řízení souhlas k vyžádání zprávy o stavu jejího bankovního účtu, není dle názoru obecných soudů v rozporu s dobrými mravy. Přestože mezi účastníky došlo ke konfliktu a hádce (ze strany žalobkyně šlo nicméně o ojedinělý incident), nelze ani tento konflikt vytrhnout z celého kontextu vzájemných vztahů, protože stěžovatel sám vůči žalobkyni vystupoval netaktně, shazoval ji, věděl, kdy a jak ji při nízkém sebevědomí ranit, jak uvedly obecné soudy. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal krajský soud, že by chování žalobkyně dosáhlo takového porušení dobrých mravů, které by ji zbavovalo nároku na výživné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v řízení před obecnými soudy, tzn. opět poukázal na rozpor mezi chováním žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu ust. §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Navíc podle jeho názoru okresní soud pominul zásadu, že ve sporu o výživné zletilých osob se zkoumá chování žalobkyně a nikoliv žalovaného. Tuto zásadu dokumentuje stěžovatel na judikatuře obecných soudů, která se nicméně dotýká sporů o výživné mezi manžely, přesto má být podle jeho názoru tato zásada vztáhnuta obecně na všechny spory o výživné zletilé osoby. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy zcela nekriticky přijaly tvrzení žalobkyně, proč se k němu takto chovala a polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyvozenými právními závěry. Podle stěžovatele se v tomto případě "interpretace §96 odst. 2 zákona o rodině ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, se standardní právní dogmatikou vymezenou obsahem právních pojmů, jakož i s konstantní judikaturou obecných soudů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva a tím porušení základního práva na řádný proces a rovnost účastníků řízení."
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jak sám správně stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2.5. 2005, sp. zn. I.ÚS 248/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) .
Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na procesní rovnost. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil přiléhavě důkazně podložená skutková zjištění, na která aplikoval přiléhavě podústavní právní normu, kterou ústavně konformně interpretoval tak, že Ústavní soud nevidí důvod ke kasačnímu rozhodnutí ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadený rozsudek zrušil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu