ECLI:CZ:US:2008:2.US.2864.07.1
sp. zn. II. ÚS 2864/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti společnosti Selex s. r. o., se sídlem Nádražní 1/1617, Šternberk, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2007 č. j. 2 Cmo 44/2006-148 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2007 č. j. 32 Cdo 1735/2007, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl potvrzen rovněž shora uvedený rozsudek vrchního soudu měnící zamítavý rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci 1 720 000 Kč s 8 % ročním úrokem z prodlení od 6. 3. 2001 do zaplacení.
Z obsahu připojených spisů Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou jako prodávajícím a společností MOLLIT s. r. o. (resp. úpadcem) jako kupujícím byla uzavřena dne 7. 12. 1998 kupní smlouva s výhradou vlastnictví, jejímž předmětem byl vstřikolis za sjednanou kupní cenu 4 880 000 Kč. Vzhledem k tomu, že společnost MOLLIT s. r. o. neplnila dohodnuté splátky kupní ceny, stěžovatelka od kupní smlouvy odstoupila a převzala předmět koupě. Za nesporné byl mezi stranami smlouvy považován nárok kupujícího na vrácení poskytnutého plnění ze smlouvy ve výši 1 720 000 Kč a nárok stěžovatelky na zaplacení nájmu za užívání vstřikolisu do doby jeho vrácení a na příslušenství, v celkové výši 2 775 200 Kč.
Spornou otázkou se stalo zjištění, zda ještě před prohlášením konkursu na společnost Mollit s. r. o. došlo dopisem ze dne 16. 3. 2001, doručeným společnosti Mollit s. r. o. dne 19. 3. 2001, k platnému jednostrannému započtení pohledávky ve výši 1 720 000 Kč, a tedy k jejímu zániku.
Konkurs byl prohlášen dne 30. 3. 2001 a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5. 2004 rozhodl (určil), že pohledávka ve výši 1 055 200 Kč (představující rozdíl mezi pohledávkou stěžovatelky a pohledávkou společnosti Mollit s. r. o.) je po právu a pokládá se za určenou co do důvodu i výše, s uspokojením ve II. třídě věřitelů.
Žaloba správce konkursní podstaty úpadce na zaplacení 1 720 000 Kč z titulu nároku na vrácení úpadcem poskytnutého plnění (z důvodu odstoupení stěžovatelky od kupní smlouvy) byla soudem I. stupně zamítnuta. Ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování zaměřené na zjištění, zda došlo k jednostrannému započtení pohledávky, na jehož základě soud dospěl k závěru, že k započtení pohledávek došlo. Krajský soud odmítl stěžovatelkou vznesenou námitku překážky věci rozsouzené, neboť předmětem řízení u Krajského soudu v Plzni nebyla pohledávka uplatněná v tomto řízení, tj. požadavek na vrácení plnění v důsledku odstoupení protistrany od kupní smlouvy, ale určení pravosti a výše pohledávky.
Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů se započtení pohledávky stěžovatelce nepodařilo prokázat. Nepostačí pouhé vyhotovení písemného započtení pohledávek, ale musí být zcela jednoznačně prokázáno, že subjekt, vůči kterému je úkon učiněn, byl s tímto úkonem seznámen. Doručení jednostranného úkonu započtení vůči žalobci ze dne 16. 3. 2001 však stěžovatelka nedoložila a dle názoru soudu jednoznačně nevyplynulo ani z dalšího dokazování. Došlo-li ke zrušení smlouvy, je žalovaná podle §457 obč. zák. povinna vrátit žalobci, co podle zrušené smlouvy od něj získala. Odmítnuta byla rovněž námitka týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť v poukazované věci rozhodované Krajským soudem v Plzni byla řešena věc s jiným předmětem řízení.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat doručení započtení své pohledávky žalobci a za správně posouzenou považoval i námitku překážky věci rozsouzené.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zejména poukazuje na prolomení zásady rei iudicatae. Dovolacímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval jejími argumenty a své zamítavé rozhodnutí pouze povšechně odůvodnil.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno započtení pohledávek a domnívá se, že její tvrzení o odeslání zápočtu žalobci je podporováno řadou skutečností (výpověď svědkyně Ing. V., dále okolnost, že zápočet byl žalobci odeslán 16. 3. 2001 faxem a skutečnost, že žalobci byl současně s fakturami zaslán dobropis, který byl podmínkou pro provedení zápočtu). Stěžovatelka uvádí svoje argumenty, které dle jejího názoru zpochybňují tvrzení žalobce ohledně nedoručení zápočtu pohledávek. Stěžovatelka rovněž rozporuje závěr Nejvyššího soudu, který dovodil, že žalobci písemnost obsahující zápočet pohledávek doručena nebyla. Dle stěžovatelky byly v jedné z obálek zaslaných žalobci dne 16. 3. 2001 faktury a dobropis a v druhé z obálek návrh dohody o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků s průvodním dopisem a zápočet. Stěžovatelka zdůrazňuje, že od počátku měla zájem na vyřešení věci dohodou, a proto zaslala současně návrh dohody v dvojím vyhotovení s průvodním dopisem a pro případ, že nebude podepsána, zápočet pohledávek (k podpisu dohody nedošlo ). V řízení bylo dáno za pravdu žalobci, který jednal v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a dobrými mravy tím, že neplatil v dohodnutých splátkách kupní cenu, předmět kupní smlouvy užíval a opotřebovával a užíváním předmětu kupní smlouvy vytvářel zisk. Stěžovatelka, která důvodně odstoupila od smlouvy pro neplacení splátek kupní ceny, má nyní vrátit celou částku žalobcem zaplacenou, aniž bude kompenzována její nesporná pohledávka. O pravdivosti jejího tvrzení, že došlo k zápočtu pohledávky, svědčí i to, stěžovatelka nepřihlásila do konkursu svou pohledávku v částce 2 775 200 Kč, právě proto, že byla přesvědčena, že v důsledku započtení neměla právo na větší částku než 1 055 220 Kč.
Ze strany soudu došlo dle stěžovatelky k nezákonnému přenesení důkazního břemene, neboť ačkoliv povinnost tvrzení ke svým skutkovým tvrzením má žalobce, jí byla uložena povinnost vyvracet tvrzení, že mu zápočet doručen nebyl.
Stěžovatelka namítá, že otázku překážky věci rozsouzené, soudy posuzovaly velice formalisticky a dostatečně nevysvětlily své právní úvahy. V rámci konkursního řízení je žaloba o určení, zda pohledávka je či není po právu, specifická, neboť nejen, že deklaruje, ale zároveň i konstituuje určité právo - zakládá totiž platební povinnost poskytnout věřiteli v rámci rozvrhu určité plnění (s ohledem na specifikum konkursního řízení je přitom vyloučeno žalovat na plnění, ale je třeba žalovat na určení). Pokud se tedy stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Plzni domáhala určení pohledávky co do pravosti a výše, de facto i de iure se domáhala zaplacení této pohledávky úpadcem. Právním důvodem požadavku na zaplacení částky 1 055 220 Kč právě byl provedený zápočet pohledávky stěžovatelky s pohledávkou úpadce. Rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, který po provedeném dokazování shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí, došlo k založení překážky věci rozsouzené, neboť jestliže z výroku jednoznačně vyplývá, že je žalobce povinen zaplatit z výše uvedených důvodů částku 1 055 220 Kč, není možné, aby se posléze domáhal zaplacení zaniklé pohledávky ve výši 1 720 000 Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou námitek ústavní stížnosti je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování překážky věci rozsouzené a v důsledku nesprávného zjištění a právního posouzení skutkového stavu.
Ústavní soud nejdříve shodně jako obecné soudy konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k prolomení zásady překážky věci rozsouzené, a to přestože se jedná o spor vedený mezi týmiž účastníky o pohledávku, která de facto byla posuzována ve dvou odlišných typech řízení u obecných soudů, a to v řízení o určení pravosti a výše pohledávky a v řízení o vrácení kupní ceny.
V řízení u Krajského soudu v Plzni o určení výše a pravosti pohledávky bylo pravomocně rozhodnuto o existenci pohledávky stěžovatelky ve výši 1 055 200 Kč, jako výsledku započtení. Krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, zda k započtení došlo, nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatelka důvodně vyúčtovala úpadci částku 2 755 200 Kč a rozdíl mezi touto částkou a úpadcem zaplacenou kupní cenou činí částku 1 055 200 Kč, tj. částku, kterou stěžovatelka požadovala uznat jako pravou, žalobě vyhověl. Předmětem řízení u Krajského soudu v Plzni tedy byla pouze pohledávka stěžovatelky z titulu dlužného nájemného s příslušenstvím ve výši 1 055 200 Kč a v této výši byla uznána co do pravosti i výše, přičemž v tomto rozsahu vzniklo stěžovatelce na základě rozhodnutí o určení pravosti a výše pohledávky právo na poskytnutí plnění (v rámci rozvrhu). Předmětem řízení u Krajského soudu v Plzni tedy nebyla pohledávka uplatněná v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně, tj. požadavek na vrácení plnění v důsledku odstoupení protistrany od kupní smlouvy.
Ústavní soud ověřil, že námitkou překážky věci rozsouzené se obecné soudy odpovídajícím způsobem zabývaly a svá rozhodnutí v tomto směru patřičně odůvodnily. Námitku stěžovatelky, že věc posuzovaly formalisticky a neobjasnily své úvahy, považuje proto Ústavní soud za neopodstatněnou.
Ústavní soud neshledal důvod k ingerenci do rozhodnutí obecných soudů ani z dalšího důvodu, kterým je dle tvrzení stěžovatelky nesprávné hodnocení důkazů, na jejichž základě byl nesprávně zjištěn a posouzen skutkový stav věci.
Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti, či se s ním dokonce neztotožnil.
V dané věci bylo provedeno ze strany nalézacího soudu velmi podrobné dokazování, přičemž byly provedeny všechny dostupné důkazy způsobilé za daných okolností osvětlit, zda došlo k platnému jednostrannému započtení pohledávek. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně a objasnil své právní závěry, dle nichž se na základě provedených důkazů stěžovatelce započtení pohledávky jednoznačně prokázat nepodařilo. Konkrétně uvedl, která tvrzení a písemné důkazy dle jeho názoru vyvracejí tvrzení stěžovatelky o provedení zápočtu a naopak, které důkazy jej přesvědčily o pravdivosti tvrzení žalobce. Odvolací soud rovněž před vynesením rozsudku poučil stěžovatelku dle §118a odst. 3 o.s.ř. a upozornil ji, že pokud bude rozhodovat jen na základě provedených důkazů, může pro ni být rozhodnutí nepříznivé. Dovolací soud, který věc posuzoval z hlediska naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst.2 písm. b) o.s.ř., v odůvodnění rozhodnutí své závěry pojednal sice velmi kuse a blíže je nerozvedl, nicméně tato skutečnost sama o sobě nezakládá neústavnost, neboť Nejvyšší soud, byť stručně, uvedl, proč považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který je podložen skutkovými zjištěními. Soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Rovněž dovolací soud objasnil, z jakých důvodů neshledal důvod pro vyhovění dovolání.
Ústavní soud považuje za nezbytné opětovně zdůraznit, že mu s ohledem na jeho pravomoci nepřísluší posuzovat zákonnost rozhodnutí a hodnotit provedené hodnocení důkazů, a to i kdyby s ním nesouhlasil. Jakkoliv pak může být rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti (či s ohledem na chování účastníků, které ke sporu vedlo) i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu