ECLI:CZ:US:2008:2.US.2872.07.1
sp. zn. II. ÚS 2872/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti N. Š., zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007 č. j. 3 Ads 104/2006-36, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2006 č. j. 2 Cad 110/2006-15, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 5. 2006 č. X/423, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2007 a splňuje formální procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České správy sociálního zabezpečení. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasí s tím, že při stanovení výše jejího starobního důchodu bylo přihlédnuto pouze k vyměřovacím základům za doby pojištění získané v České republice, kde pracovala před odchodem do důchodu. Poukazuje na to, že je jí vyplácen starobní důchod ve výši necelých 4.000,- Kč měsíčně a je jí znemožněno, aby jí byl vyplácen dílčí starobní důchod na Ukrajině. Je přesvědčena, že správní orgán a následně soudy při svém rozhodování porušily čl. 4, 13, 14 a 15 Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení ze dne 4. 7. 2001 uveřejněné pod č. 29/2003 Sb.m.s.(dále jen "Smlouva") a §16 zákona č. 155/1995 Sb. , o důchodovém pojištění (v ústavní stížnosti zřejmě nesprávně uveden zákon č. 115/1995 Sb.). Pokud by snad v aplikaci těchto ustanovení nebyla zjištěna nesprávnost, pak stěžovatelka označuje Smlouvu i uvedený právní předpis za protiústavní, neboť je jí odpíráno její ústavní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Cad 110/2006 bylo zjištěno následující:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 5. 5. 2006 č. X/423 byl stěžovatelce přiznán od 13. 9. 2004 starobní důchod ve výši 3.363,- Kč měsíčně podle ustanovení §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení ze dne 4. 7. 2001, uveřejněné pod č. 29/2003 Sb. (dále jen "Smlouva"). V odůvodnění rozhodnutí se mj. poukazuje na to, že doby pojištění získané stěžovatelkou k datu platnosti Smlouvy (1. 4. 2003) jsou dle čl. 39 Smlouvy dobami pojištění České republiky, neboť zde k tomuto datu měla trvalý pobyt.
Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2006 č. j. 2 Cad 110/2006-15 zamítl jako nedůvodnou.
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 č. j. 3 Ads 104/2006-36 zamítl. Ztotožnil se s právním závěrem krajského soudu, že na věc je třeba aplikovat čl. 13 Smlouvy v návaznosti na čl. 39 odst. 4 Smlouvy. Uvedl, že ustanovení čl. 14 Smlouvy a následný výpočet dílčího důchodu podle čl. 15 Smlouvy, tak jak navrhovala stěžovatelka, by se mohl uplatnit pouze ve vztahu k dobám pojištění podle právních předpisů Ukrajiny získaných až po datu platnosti Smlouvy. Poukázal na to, že doby pojištění získané podle právních předpisů Ukrajiny, započtené stěžovatelce podle čl. 39 odst. 4 Smlouvy, měly význam pro stanovení procentní sazby výpočtového základu podle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, z hlediska výpočtu osobního vyměřovacího základu (§16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění) se však jednalo o doby vyloučené (čl. 7 správního ujednání k provádění Smlouvy uveřejněné pod č. 96/2003 Sb.).
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření uvedla, že v důchodové záležitosti stěžovatelky bylo postupováno v souladu se zákonem a ústavní právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, když obsahem daného práva nemůže být právo jednotlivce vůči moci zákonodárné na "spravedlivou úpravu určitého právního vztahu" či jeho právo na úspěch ve věci dle jeho představ. Krajský soud v Českých Budějovicích setrval na svých závěrech vyslovených v napadeném rozsudku, jímž dle jeho přesvědčení nedošlo k porušení ústavních principů. Rovněž Nejvyšší správní soud odkázal na své rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi argumenty, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními názory správních orgánů a obecných soudů, které odmítá akceptovat, a tvrdí, že provedený výklad příslušných ustanovení Smlouvy, a zákona o důchodovém pojištění je nesprávný. Přitom opakuje stejné argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního práva), neboť ten náleží soudům obecným. Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení Smlouvy a zákona o důchodovém pojištění není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků napadených ústavní stížností, soudy posoudily a vyložily aplikovaná ustanovení Smlouvy (konkrétně článek 39 odst. 4 a v návaznosti na něj článek 13) a správního ujednání k provádění Smlouvy ústavně konformním způsobem a současně vysvětlily, proč nelze pro vznik nároku na důchod stěžovatelky přihlédnout k dobám pojištění získaným podle právních předpisů Ukrajiny, a z jakého důvodu není možné na věc aplikovat ustanovení čl. 14 Smlouvy a následně vyměřit dílčí důchod dle čl. 15 Smlouvy, jak navrhovala stěžovatelka.
Stěžovatelka vyslovuje určité pochybnosti o ústavnosti aplikovaných ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Protože však současně nenavrhuje jejich zrušení (viz ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud nepovažuje za nutné se k těmto námitkám vyjadřovat, když sám dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění za protiústavní nepovažuje. Pokud se stěžovatelka domnívá, že by se Ústavní soud měl zabývat ústavností samotné Smlouvy, k takovému přezkumu není Ústavní soud dle Ústavy a zákona o Ústavním soudu oprávněn.
Na obdobném principu, na němž jsou založeny aplikované články Smlouvy a správního ujednání k provádění Smlouvy, kdy se za splnění dalších podmínek doba pojištění získaná v druhém smluvním státě započítává pro nárok do celkové doby pojištění, ale pro stanovení vyměřovacího základu je tato doba vyloučena, je založena většina dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela. Taková úprava splňuje svůj účel, jímž je nejen zamezit problémům spojeným s případnou transformací výdělků pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale i ochránit pojištěnce od rizika rozmělnění průměrného výdělku či vyměřovacího základu. Ani ostatním pojištěncům, kteří podléhají českým předpisům, není důchodová dávka vypočítávána ze všech vyměřovacích základů dosažených za celou dobu pojištění, ale vychází se z limitovaného období.
Pokud tedy oba soudy shodně dovodily, že v případě stěžovatelky mají doby pojištění získané podle právních předpisů Ukrajiny, započtené podle čl. 39 odst. 4 Smlouvy, význam pro stanovení procentní sazby výpočtového základu podle ustanovení §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, ale z hlediska výpočtu osobního vyměřovacího základu jde o doby vyloučené, jejich závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří garantované čl. 30 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, patří mezi tzv. sociální práva, a lze se ho dle článku 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí. Je tomu tak proto, že jeho garance vyžaduje pozitivní plnění od státu. Jak bylo uvedeno v předchozích odstavcích, toto právo stěžovatelky bylo realizováno v rámci příslušných ustanovení Smlouvy, správního ujednání ke Smlouvě a zákona o důchodovém pojištění a v postupu soudů při jejich výkladu nebyla zjištěna žádná libovůle, která by mohla vést k vydání zrušujícího nálezu. Tvrzený zásah do tohoto práva proto dovodit nelze.
Ustanovení čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly s těmito kautelami v rozporu.
Vzhledem k výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu