ECLI:CZ:US:2008:2.US.2890.08.1
sp. zn. II. ÚS 2890/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. V. K., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 Nt 552/2008 ze dne 23. října 2008, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně sp. zn. 1 ZT 248/2008 ze dne 26. srpna 2008, za účasti 1) Okresního soudu v Kladně, a 2) Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. listopadu 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z nichž byl usnesením státní zástupkyně ponechán ve vazbě při konstatování, že koluzní důvod vazby pominul, a usnesením soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Je toho názoru, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že proti stěžovateli je vedeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne 28. května 2008 trestní stíhání pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona. V tomto trestním stíhání byl usnesením soudce Okresního soudu v Kladně č. j. 1 Nt 103/2008-10 ze dne 29. května 2008 vzat do vazby ze všech zákonných důvodů. Napadeným usnesením státní zástupkyně byl v této vazbě ponechán, při konstatování toho, že pominul koluzní důvod vazby, a napadeným usnesením soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost.
3. Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nebyly zohledněny dosavadní výsledky vyšetřování, kdy zcela jednoznačně veškeré, do té doby shromážděné důkazy svědčí ve prospěch neviny stěžovatele, resp. že orgány činné v trestním řízení nepředložily jediný důkaz svědčící o vině stěžovatele. Jinými slovy, státní zástupkyně i soudy překročily meze svého práva na volné hodnocení důkazů, když svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě založily pouze na domněnkách a závěrech učiněných bez vazby na výsledky probíhajícího trestního řízení. Jediným důvodem pro jeho omezení na svobodě přitom nemůže být skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, neboť v daném případě stěžovatel prokázal, že se v tuzemsku legálně zdržuje již od roku 2005, vydělává si jako pomocný personál v restauraci a má také zajištěno bydlení. To ostatně potvrdil při svém výslechu i svědek N. V. V. Tuto informaci přitom orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny ignorovat, ale pokud jí neuvěřily, měly uvést proč. Poukazuje přitom na potřebu restriktivního přístupu, jak byl s ohledem na povahu zásahu do osobní svobody vyvozen v nálezu sp. zn. II. ÚS 1542/07 (ze dne 18. října 2007). Pokud pak Okresní soud v Kladně v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že stěžovatel nemá od 21. října 2008 v tuzemsku trvale povolen pobyt, pak upozorňuje na skutečnost, že výkon vazby mu zabránil obstarat si a předložit cizinecké policii veškeré potřebné doklady k prodloužení pobytu. Jedná se tedy o překážku vzniklou nezávisle na vůli stěžovatele, a proto ji nelze promítat negativně ve vztahu k důvodům vazebního omezení stěžovatele.
4. Tak jako ve všech obdobných vazebních věcech je Ústavní soud nucen nejprve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (stojící mimo soustavu obecných soudů) není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotnou existenci předpokladů vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům; jde o výraz jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami plynoucími z ústavního pořádku.
5. V rozhodnutích (o zahájení trestního stíhání, o vzetí do vazby, o ponechání ve vazbě, o stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě), jejichž kopie stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se jako červená nit line pochybnost o totožnosti stěžovatele, který se nejprve označil za D. P. či D. A. z kraje Lang Son ve Vietnamu, a posléze při výslechu dne 22. července 2008 za H. V. K. z kraje Bac Giang ve Vietnamu, který v tuzemsku legálně pobývá nepřetržitě od konce roku 2005 (s povolením pobytu do 30. července 2008), a naposledy bydlel na adrese P., kde pracoval v restauraci svého kamaráda jménem V. V. N. Ten byl posléze rovněž vyslechnut. I přes posledně uvedené výpovědi však evidentně nebyly rozptýleny pochybnosti státní zástupkyně a soudu o totožnosti stěžovatele a jeho skutečné činnosti v tuzemsku, s výjimkou té, která je mu ve trestním stíhání vytýkána.
6. Nelze souhlasit s tím, že hlavním důvodem pro trvání vazby je skutečnost, že je stěžovatel cizincem, a že mu bylo ukončeno povolení k dlouhodobému pobytu, jak stěžovatel argumentuje. V rozhodnutí o stížnosti byla totiž evidentně pro soud stěžejní ta skutečnost, že stěžovatel v době svého výslechu před rozhodnutím soudu (23. října 2008) nevěděl, že již nemá platné povolení k pobytu (na základě usnesení oddělení cizinecké policie Karlovy Vary č. SCPP-33364-1/ČJ-2008-63PK-SA ze dne 23. září 2008), jak je uvedeno na str. 4 jeho usnesení. Tato skutečnost vyvolává pochybnosti o tom, zda je stěžovatel skutečně tím, za koho se vydává, anebo zda "jen" neučinil nic ve věci prodloužení svého pobytu v tuzemsku přestože věděl, že je má platně uděleno jen do 30. července 2008, když současně tvrdil, že si je pravidelně prodlužuje. To nemůže být paušálně odbyto tvrzením, že stěžovateli zabránil pobyt ve vazbě v jednání ve věci prodloužení pobytu. Samo sebou je tím dána i pochybnost o věrohodnosti výpovědi stěžovatele ze dne 22. července 2008 a na ni navazující výpovědi V. V. N. I když tedy nebyla pochybnost výslovně specifikována, je možné považovat postup soudu ještě za ústavně souladný. Je z něj totiž patrné, že soud rozhodoval právě při vědomí o stavu věci.
7. Jinak lze ovšem souhlasit se stěžovatelem v tom, že dynamika důkazního stavu podezření má pro rozhodování o vazbě zásadní význam. Jde tedy o to, jak je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný omezen na svobodě vazbou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rokhlina proti Rusku č. 54071/00 ze dne 7. dubna 2005). Bude tedy nadále zejména na orgánech veřejné žaloby, aby posilování podezření v závislosti na provedeném dokazování výslovně demonstrovali v rozhodnutích o dalším trvání vazby.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu