ECLI:CZ:US:2008:2.US.293.08.2
sp. zn. II. ÚS 293/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou, se sídlem Molákova 597/10, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 23 Co 377/2007-66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. června 2007, č. j. 15 C 93/2006-52, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a N. G. zastoupené JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem Lidická 28, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. ledna 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 10, čl. 30, čl. 31, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V řízení vedeném před obecnými soudy uplatnila vedlejší účastnice proti stěžovateli, který je jejím otcem, nárok na výživné, a to z toho důvodu, že nemá vlastní příjem a připravuje se studiem na vysoké škole na budoucí povolání. Stěžovatel s tímto návrhem nesouhlasil a ve svém vyjádření navrhl ho zamítnout. Poukázal na to, že od roku 2003 nemá žádný příjem, má vážné zdravotní potíže, a proto nepracuje ani nepodniká. Vedlejší účastnice mu měla v roce 2004 říci, že s ním nadále nebude komunikovat a že se o něho od té doby nezajímá.
Soud prvního stupně, poté co provedl obsáhlé dokazování zaměřené především na výdělečné možnosti stěžovatele, rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně. Dále rozhodl o výši nedoplatku na výživném a o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o dlužném výživném tak, že ho dopočítal k datu svého rozhodnutí a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel proti oběma výše uvedeným rozhodnutím podal ústavní stížnost, kterou doplnil dalším podáním doručeným dne 20. února 2008, v nichž namítá, že "vyhodnocení důkazů a jejich právní posouzení soudy obou stupňů" je nesprávné, rozsudky považuje za nespravedlivé, vydané v rozporu se zákony a s dobrými mravy. Podrobně pak rozvádí své výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů provedených soudem prvního stupně a předestírá hodnocení své. Porušení čl. 10 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že soud podle jeho názoru rozhodoval pod vlivem toho, že uvěřil osočování ze strany právní zástupkyně na jeho adresu v tom smyslu, že má finanční rezervy a že se nechová čestně. Pro soustavné konflikty s vedlejší účastnicí a její matkou se musel odstěhovat a pronajmout si byt, což soudy nezohlednily a neberou do úvahy výdaje, které s tím má spojené. V tom spatřuje porušení práva na ochranu zdraví zakotveného v čl. 31 Listiny. Tvrdí, že v řízení nebylo postupováno vůči oběma stranám nestranně, čímž byl porušen čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého se účastníkům řízení zaručuje rovné postavení. V souvislosti s popisem své současné majetkové situace zmiňuje i porušení čl. 20 Listiny, aniž je ovšem z obsahu jeho podání seznatelné, jak jím uváděné skutečnosti souvisí s právem se sdružovat. Porušení čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy spatřuje v nerespektování principů v nich konstituovaných ze strany obecných soudů, které podle jeho mínění neposkytly ochranu jeho právům a v jeho neprospěch nezachovaly rovný přístup k oběma stranám řízení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, vyjádření vedlejší účastnice a opatřil si spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 15 C 93/2006.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele se týkají jeho nesouhlasu s hodnocením učiněných skutkových zjištění a s právními závěry vyslovenými soudem prvního stupně. K těmto výhradám uvedl, že nemá nic, co by uvedl nad rámec toho, co již bylo uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku a proto na něj odkázal. Ve vztahu k návrhu stěžovatele nečiní žádný konkrétní návrh, s tím, že je na Ústavním soudu, aby posoudil oprávněnost námitek stěžovatele.
Městský soud v Praze uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Odvolal se na písemné vyhotovení svého rozhodnutí, kde vyložil důvody, které ho vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřil se i k rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení a uvedl, proč nebylo možné v daném případě aplikovat ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
K ústavní stížnosti se dále vyjádřila prostřednictvím své advokátky vedlejší účastnice. Ve velmi obsáhlém vyjádření zopakovala svá stanoviska z řízení před soudy obou stupňů. Vyjadřuje se též k tvrzením stěžovatele o porušení základních práv a dovozuje, že podle jejího názoru žádné ústavně chráněné právo stěžovatele postupem soudu nebylo porušeno.
K těmto vyjádřením se stěžovatel vyjádřil podáním došlým dne 22. května 2008. Toto vyjádření neobsahuje žádné ústavněprávní závěry a je jen polemikou se stanovisky účastníků řízení a vedlejší účastnice.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo jde o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují její tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a se spisem obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatele se oba soudy vypořádaly řádně a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama okolnost, že těmto námitkám obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že není soudem tvořícím součást soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší revidovat právní názory obecných soudů. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která se odvíjí od v úvodu uvedeného závěru, že "vyhodnocení důkazů a jejich právní posouzení soudy obou stupňů" je nesprávné a jen dokládá, že si stěžovatel, respektive jeho právní zástupce neujasnili postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku bez toho, aniž se uvede tato citace do konkrétní souvislosti s projednávaným případem a s meritem rozhodnutí, neboť zde musí být dána souvislost mezi porušením základního práva a pravomocným rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje.
Stěžovatel porušení čl. 10 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že soud podle jeho názoru rozhodoval pod vlivem toho, že uvěřil osočování ze strany právní zástupkyně vedlejší účastnice na jeho adresu v tom smyslu, že má finanční rezervy a že se nechová čestně. Jednak tato námitka je postavena na spekulaci, protože z obsahu spisu, ani z odůvodnění rozhodnutí nelze nic takového dovodit, a navíc předmětem řízení nebyla ochrana cti stěžovatele, ale výživné. Pokud má za to, že došlo k zásahu do jeho práva na ochranu cti, musí toto své právo uplatnit v řízení, jehož předmětem bude tato ochrana. Totéž lze říci i k namítanému porušení čl. 31 Listiny, který zakotvuje právo na ochranu zdraví. Ani toto právo nebylo předmětem řízení, takže nemohlo dojít k zásahu do tohoto práva napadenými soudními rozhodnutími. Namítané porušení čl. 20 Listiny nemá žádnou souvislost se stěžovatelem uváděnými okolnostmi jeho současné příjmové situace.
Ústavní soud konečně poukazuje na to, že řízení o ústavní stížnosti není ovládáno zásadou vyšetřovací. Jeho posláním není vyhledávat za účastníka řízení případné porušení ústavně chráněných práv jen na základě tvrzení, že došlo k jeho porušení, bez toho aby bylo v podání jasně vyjádřeno, v jakých souvislostech a jakými konkrétními kroky či nečinností soudu či jiného orgánu státní moci k porušení došlo. Proto nestačí namítat, že soudy obou stupňů nepostupovaly nestranně, či že porušily princip rovnosti, aniž je konkretizováno jakými procesními kroky soudy, v řízeních v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, uvedené principy porušily. To, že rozhodly v neprospěch stěžovatele, samo o sobě porušení těchto principů neznamená. V této souvislosti lze hovořit o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 3. vyd., Linde Praha 2005, s. 218)
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu