ECLI:CZ:US:2008:2.US.2938.07.1
sp. zn. II. ÚS 2938/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného JUDr. Karlem Stečínským, advokátem, se sídlem Ohradní 1352, P.O.BOX 27, 140 00 Praha 4 směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, č. j. 32 Odo 840/2005-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 30 Co 334/2004-190, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 2004, č. j. 42 C 130/2001-173, za účasti Nejvyššího soudu, Městského o soudu v Praze, a Obvodního soudu v Praze 4 jako účastníků řízení, a I. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal proti žalované I. Z. zaplacení smluvní pokuty ve výši 54 000 Kč s příslušenstvím. Tato žaloba byla nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. června 1999, č. j. 19 C 399/95-63, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 19 C 399/95-74, zamítnuta. V odvolacím řízení byl tento rozsudek změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99,519/99-78, tak, že žalobě bylo vyhověno. V dovolacím řízení bylo toto rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2001, č. j. 29 Cdo 1180/2000-94, zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2001, č. j. 16 Co 209/2001-102, původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto opakovaném řízení pak byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Žaloba stěžovatele byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze. Dovolání, které bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o jím podané žalobě nepřihlédly k prokázaným skutkovým zjištěním a především ke znaleckému posudku, kterým bylo prokázáno, že žalovaná prováděla svoji práci nekvalitně, a tudíž byly splněny podmínky smlouvy o dílo, kterou s ní měl uzavřenu, upravující možnost požadovat v takovém případě na ní smluvní pokutu. Soudy přitom akceptovaly její obranu, se kterou vystoupila až po mnoha letech soudního řízení. Žádá proto Ústavní soud "jako poslední instanci o prověření zákonnosti jeho případu a zaujetí právního stanoviska v dané věci". Podrobuje kritice skutkové hodnocení případu obecnými soudy a ve způsobu, jak bylo provedeno, spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Toto porušení pak dále spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který rozhodl bez jeho účasti i bez účasti jeho právního zástupce, a v důsledku toho se mu nedostalo poučení, že je v důkazní nouzi a že je třeba dokazování doplnit. Na základě této argumentace se domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice na jednom místě uvádí, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud není součástí obecných soudů, avšak současně zdůrazňuje, že se na něj obrací "jako poslední instanci" a žádá, aby "prověřil zákonnost jeho případu a zaujal právní stanovisko v dané věci". To je přesně to, co Ústavní soud nemůže učinit, aniž by sám porušil svoje postavení v rámci soudní moci. Ústavní stížnost přitom postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Jde pouze o polemiku s rozhodnutími obecných soudů, s nimž stěžovatel není spokojen. Ústavně zaručené základní právo na řádný proces ovšem nelze chápat jako garanci úspěchu v soudním řízení, ale jeho smyslem je stanovit rovné podmínky pro strany sporu, tak, aby žádná z nich nebyla zvýhodněna na úkor ostatních stran zúčastněných na řízení. Jde tedy o dodržování pravidel řízení.
Z tohoto hlediska se proto Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodl bez jeho účasti i bez účasti jeho právního zástupce a v důsledku toho se mu nedostalo poučení, že je v důkazní nouzi a že je třeba dokazování doplnit. K tomu účelu si opatřil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 42 C 130/2001, ze kterého zjistil, že dne 2. dubna 2004 skutečně proběhlo závěrečné jednání soudu prvního stupně, kterého se nezúčastnil stěžovatel, ani jeho právní zástupce. Stalo se tak poté, co byl právní zástupce stěžovatele dne 25. března 2004 řádně k jednání předvolán a k tomuto jednání se bez omluvy nedostavil. Soud v závěru jednání přítomné účastníky poučil podle ustanovení §119a občanského soudního řádu. Toto poučení soud adresuje, jak ostatně vyplývá z uvedeného ustanovení, pouze přítomným účastníkům. Pokud se právní zástupce stěžovatele k řízení nedostavil, ač byl řádně předvolán, sám zavinil, že se mu tohoto poučení nedostalo. V této souvislosti navíc nelze přehlédnout, že ze strany soudu se stěžovateli dostalo velmi podrobné poučení jaké skutkové okolnosti má, s ohledem na jím uplatňované subjektivní právo, tvrdit a nabídnout k nim důkazy, jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č. j. 16 Co 209/2001-102, kterým byla věc po rozhodnutí Nejvyššího soudu vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žádné jiné porušení pravidel procesu stěžovatel netvrdil a Ústavní soud po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 žádné neshledal. Jediné, co lze vytknout obecným soudů je zcela neúměrná délka soudního řízení. Věc skutkově ani právně nijak složitá byla soudy projednávána od 8. listopadu 1995, kdy byla podána žaloba, do 17. září 2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Tím došlo k zásahu do základního práva účastníků řízení před obecnými soudy, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. V situaci, kdy již je pravomocně rozhodnuto, nemá Ústavní soud žádný procesní prostředek, kterým by na toto porušení mohl reagovat, a musí se tudíž omezit pouze na jeho konstatování. Je věcí účastníků původního řízení, zda v souvislosti s průtahy využijí prostředků, které jim umožňuje český právní řád
Ústavnímu soudu za této situace nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu