ECLI:CZ:US:2008:2.US.307.08.1
sp. zn. II. ÚS 307/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Nad Zlíchovem 9, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 347/2007-282, 23 Co 348/2007 ze dne 13. listopadu 2007, jako účastníka řízení, a Ing. J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to jednak právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jednak právo vlastnit a nabývat majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice, kterou se domáhala určení, že jsou společně se stěžovatelem podílovými spoluvlastníky budovy č. p. 103, stojící na pozemku parc. č. 87, v katastrálním území Malé Číčovice, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s důvody rozhodnutí prvoinstančního soudu.
Stěžovatel v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rozebírá důkazy provedené obecnými soudy a na základě tohoto rozboru zpochybňuje skutkový závěr obecných soudů o existenci konkludentní dohody o společném vlastnictví předmětného domu. Zvláště pak klade důraz na okolnost zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, jehož smyslem podle něho je separace majetku každého z manželů a nikoliv změna formy jejich spoluvlastnictví. Z toho pak dovozuje závěr, že pokud by účastníci chtěli byť jen z části negovat důsledek zrušení bezpodílového spoluvlastnictví a namísto něho zřídit spoluvlastnictví podílové, mělo by se tak podle jeho názoru stát výslovnou dohodou, pro větší právní jistotu nejlépe písemnou, avšak není možné připustit možnost vzniku konkludentní dohody.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci Ústavní soud ze spisu vyžádaného od Okresního soudu Praha-západ (sp. zn. 4 C 14/2005) zjistil, že stěžovatel podal v řízení dovolání (viz č. l. 287). Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a bylo to jeho první rozhodnutí ve věci. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj