ECLI:CZ:US:2008:2.US.3110.07.1
sp. zn. II. ÚS 3110/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, se sídlem Mezírka 1, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 57 Ca 27/2005, návrhu na zrušení nařízení statutárního města Brna číslo 2/2002 a 5/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 3. 12. 2007, doplněným po výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 28. 1. 2008, domáhal zrušení rozhodnutí obecného soudu a nařízení statutárního města Brna uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím komise k projednávání přestupků statutárního města Brna, městské části Brno-střed, ze dne 21. 10. 2004 č. j. VVP 927/2004 byla stěžovateli uložena sankce napomenutí za přestupek dle ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 29. 4. 2004 v době od 14,40 hod. do 16,50 hod. parkoval vozidlem na ulici Mezírka v Brně, v místě označeném dopravní značkou IP 13c a neuhradil cenu za užívání tohoto stání, čímž porušil povinnost stanovenou v čl. 1 odst. 3 písm. a) nařízení č. 2/2002 Sb., statutárního města Brna. Odvolání stěžovatele Magistrát města Brna zamítl. Stěžovatel proti jeho rozhodnutí podal správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 57 Ca 27/2005 zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 1 As 23/2007 zamítl.
Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.
Podle své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 1 As 23/2007, jímž soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pokud jde o návrh na zrušení nařízení statutárního města Brna číslo 2/2002 a 5/2003 platí, že byla-li ústavní stížnost pro nepříslušnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03).
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout s odkazem na ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu