ECLI:CZ:US:2008:2.US.3134.07.1
sp. zn. II. ÚS 3134/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou, se sídlem náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 6, 350 01 Cheb, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2007, č. j. 11 Co 184/2007-89, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. prosince 2006, č. j. 9 C 320/2003-64, za účasti Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, Playmobil CZ, spol. s r. o., se sídlem Okružní 34, 352 01 Aš, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 9 C 320/2003-64, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce v době, kdy působil u žalované (společnost Playmobil CZ, spol. s r. o.) sice vložil na její účet částku 400 000 Kč, avšak nepodařilo se mu prokázat, že by šlo o půjčku žalované společnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 11 Co 184/2007, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které doplnil o další důkazy (zejména o listiny z připojených spisů Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 14 C 158/2003, a Policie ČR ČTS: ORCH 769/PHK-2003, a ČTS: ORCH 964/OHK-2003), avšak na zjištěném skutkovém stavu se nic nezměnilo. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke stejnému právnímu závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, a to způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce. Podle názoru odvolacího soudu není pro posouzení věci významné, že žalovaný v jiném řízení ve věci vrácení půjčky (věc vedená u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 158/2003), kde vystupoval jako žalobce, prohrál spor, neboť se dostal do důkazní nouze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel nejprve popisuje skutkový stav a dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, včetně předcházejícího řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 158/2003 o vrácení částky z titulu půjčky, v němž stěžovatel vystupoval na straně žalované. Stěžovatel zdůraznil, že ústavní stížnost směřuje především proti skutečnosti, že obecné soudy zkreslily důkazy ve prospěch žalobce (vedlejšího účastníka) tak, aby hodnocení důkazů mohlo být provedeno ve prospěch jedné strany. V této souvislosti namítá, že odvolací soud, aniž by se obrátil na soudního znalce, dospěl sám k závěru, že žalobce měl v rozhodném období dostatek finančních prostředků a nebylo nutno, aby stěžovatel žalobci peníze půjčoval. Vyslovil přesvědčení, že zodpovězení otázky, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků či nikoliv, náleželo znalci a soud tím, že její vyřešení znalci nesvěřil, porušil §127 o. s. ř. V další části stěžovatel polemizuje s názorem obecných soudů na věrohodnost stěžovatele v souvislosti s konstatováním pravosti podpisu na dohodě o rozvázání pracovního poměru, ke kterému soud dospěl pouze na základě odborného vyjádření kriminalisty, a nikoliv na základě řádně provedeného písmoznaleckého zkoumání totožnosti písma. Porušení principu rovnosti účastníků řízení se obecné soudy dopustily dle názoru stěžovatele i tím, že unesení důkazního břemene požadovaly pouze po stěžovateli jako žalobci, ale nikoliv po žalovaném. Tento postup považuje stěžovatel za stojící v rozporu s §120 a §153 odst. 1 o. s. ř., a tedy za protiústavní. Stěžovatel v řízení tvrdil a prokázal, že na žalovaného převedl celkem 400 000 Kč, a co se týče důvodu převodu peněz má za to, že se jednalo o půjčku. S otázkou, zda se jednalo o platnou půjčku se však žádný ze soudů nevypořádal. Pochybení obecných soudů pak stěžovatel spatřuje v tom, že se při obraně žalovaného, že se jedná o vrácení půjčky, spokojily s argumentací žalovaného, aniž by požadovaly věrohodné důkazy o jeho tvrzeních. Podle názoru stěžovatele bylo povinností žalovaného prokázat existenci půjčky, neboť z existence půjčky pro sebe vyvozuje příznivé důsledky, tedy úspěch ve sporu. V tom, že žalovaný neprokázal existenci smlouvy o půjčce, a přesto byl v řízení úspěšný spatřuje stěžovatel nespravedlnost a porušení ústavních principů spravedlivého procesu a rovnosti stran.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při existenci protichůdných tvrzení účastníků řízení postupoval podle procesní zásady, dle níž je žalobce požadující určité plnění povinen nejenom tvrdit, ale způsobem nevzbuzujícím pochybnosti prokázat skutečnosti, z nichž tvrzený nárok vyvozuje. Soud neučinil skutkový závěr, že by někdo z účastníků měl pravdu, ale závěr, že žalobce pravdivost svého tvrzení neprokázal. Námitku, že soud řešil odbornou otázku, jejíž posouzení náleží znalci v oboru účetnictví, nepovažuje za důvodnou. Ke zjištění stavu finančních prostředků není třeba odborných znalostí, jak stanovuje §127 odst. 1 o. s. ř., a při zjištění stavu pokladny vycházel odvolací soud z posudku znalce, Ing. A. F., založeného ve spise Policie ČR.
Okresní soud v Chebu ani vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě, přestože si je toho stěžovatel vědom, to musí opětovně zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Chebu příslušný spis (sp. zn. 9 C 320/2003).
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že ústavní stížnost nesměřuje do hodnocení důkazů, ve své podstatě stěžovatel právě hodnocení důkazů provedené obecnými soudy zpochybňuje, resp. tvrzením o neprovedení určitých důkazů (např. důkaz znaleckým posudkem k posouzení otázky dostatku finančních prostředků na účtu žalovaného, nebo polemika s názorem obecných soudů na věrohodnost stěžovatele v souvislosti s konstatováním pravosti podpisu na dohodě o rozvázání pracovního poměru) se snaží zakrýt svoji polemiku s hodnocením důkazů, aniž by však své protichůdné názory vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná.
V dané věci obecné soudy (zejména odvolací soud) žalobu na zaplacení uvedené částky zamítly s argumentací, že žalobci se způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti nepodařilo prokázat, že smlouva o půjčce byla mezi účastníky uzavřena a že k převodu finančních prostředků z účtu žalobce na účet žalovaného došlo právě na základě takové smlouvy. Odvolací soud tedy v situaci objektivní nejistoty o skutečnostech, kdy nebylo možné dát jednoznačně za pravdu ani jednomu z účastníků řízení, aplikoval zásadu, že je v prvé řadě věcí žalobce, aby svá tvrzení v řízení prokazoval. Z tohoto pohledu neobstojí námitky stěžovatele, že bylo povinností žalovaného prokázat existenci půjčky a pokud ji neprokázal a přesto byl v řízení úspěšný, jedná se na straně stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu rovnosti stran. Povinnost důkazního břemene se primárně vztahuje na žalobce, který podáním žaloby aktivizuje soudní řízení, a jehož vedle břemene tvrzení právně významných skutečností stíhá též břemeno tato svá tvrzení prokázat. Z hlediska procesní úspěšnosti žalovaného pak postačí, jestliže se mu podaří alespoň zpochybnit žalobcova tvrzení, pokud je přímo nevyvrátí.
Námitky stěžovatele týkající se skutečnosti, že soud měl pro zodpovězení otázky, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků či nikoliv, náleželo znalci a tím, že její vyřešení znalci nesvěřil, porušil §127 o. s. ř., Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné. Je věcí soudu, zda k vyřešení určité otázky ustanoví znalce, či zda si na základě dostupných údajů udělá o určité skutečnosti obrázek sám. V dané věci zjištění stavu finančních prostředků ať již na účtu žalovaného, nebo v jeho pokladně, nevyžadovalo odborné posouzení znalcem, neboť s těmito údaji se soud seznámil z přiložených spisů a dalších listin, které byly v řízení řádně provedeny jako důkaz. Z nich vyvozené závěry jsou pak zjištěním, které Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu