ECLI:CZ:US:2008:2.US.3164.07.1
sp. zn. II. ÚS 3164/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 22. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 3164/07 ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. B. proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 9 T 146/2005, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu soudu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 8 To 460/2007, kterým byly v této věci zamítnuty stížnosti stěžovatele a dalších spoluobžalovaných a napadané usnesení okresního soudu bylo shledáno jako věcně správné.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 12. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2007 napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů blíže specifikovaná v záhlaví tohoto usnesení.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Tachově bylo rozhodnuto o tom, že předsedkyně senátu Mgr. Michaela Řezníčková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci sp. zn. 9 T 146/2005. Okresní soud tak rozhodl poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 25. 9. 2007 zrušeno Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 15. 10. 2007. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni pak byly zamítnuty stížnosti stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, neboť nové usnesení okresního soudu bylo shledáno jako věcně správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a zejména právo na to, aby jeho věc byla projednána nestranným soudem, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, uplatnil jeho obhájce dne 25. 9. 2007 námitku podjatosti. Podstatou této námitky byla skutečnost, že se soudkyně vyjadřovala ve sdělovacích prostředcích, mj. i v článku Tachovského deníku "Soudkyně odmítla ochranku", a to podle stěžovatele způsobem, který vzbuzuje pochybnosti o její nepodjatosti. Dne 25. 9. 2007 rozhodl Okresní soud v Tachově, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Na základě stížnosti stěžovatele však Krajský soud v Plzni toto usnesení zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. To z důvodu, že v usnesení okresního soudu zůstala nepovšimnuta ta část článku, ve které Mgr. Řezníčková uvádí: "Všechno je kvůli tomu, že jsem poslala do vězení čtyři kuplíře. A abych nemohla odsoudit další, z konkurenčního gangu, byli by mě snad schopni zabít.". Krajský soud totiž dospěl k závěru, že tato část článku navozuje dojem, že se Mgr. Řezníčková mohla vyjadřovat k probíhajícímu trestnímu řízení způsobem, který předjímá jeho výsledek. Krajský soud proto zavázal soud prvního stupně, aby si vyžádal vyjádření redaktora, zda obsah článku skutečně odpovídá tomu, co bylo předsedkyní v rozhovoru s redaktorem řečeno, a dále aby si vyžádal odmítavou reakci předsedkyně senátu, ve které redakci sdělovala, že článek neodpovídá tomu, co v rozhovoru skutečně zaznělo.
Z vyjádření redaktora podle stěžovatele vyplynulo, že si na obsah rozhovoru nepamatuje a že nemá k dispozici žádnou reakci na tento článek. Okresní soud v rámci dokazování použil kopii údajných námitek k článku z pracovního počítače předsedkyně senátu a tato kopie podle okresního soudu měla potvrzovat, že předsedkyně senátu e-mail tohoto obsahu redakci skutečně poslala.
Stěžovatel se domnívá, že tyto důkazy nepotvrzují, avšak ani nevyvrací, že obsah článku odpovídá tomu, co nakonec bylo v článku publikováno. Stěžovatel se domnívá, že je naprosto nelogické, aby si redaktor mohl předmětné sdělení zcela vymyslet, aniž by na toto téma s předsedkyní senátu hovořil. Zejména expresivní výraz "byli by mě snad schopni zabít" lze podle stěžovatele jen velmi obtížně pokládat za výmysl redaktora.
Zásadní porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v procesním postupu předsedkyně senátu po vyhlášení napadeného usnesení. Ihned po tomto vyhlášení podal obhájce stěžovatele do protokolu o hlavním líčení stížnost s tím, že ji odůvodní po doručení písemného vyhotovení. Takový postup je podle stěžovatele třeba považovat za běžný, právně korektní a v souladu s trestním řádem. Stěžovatel k tomu dodává, že odůvodnění vyhlášeného usnesení trvalo zhruba tři minuty, bylo velmi strohé a teprve z písemného vyhotovení usnesení bylo patrné, jakým způsobem soud na celou věc nahlíží.
Předsedkyně senátu však předmětné usnesení obhájcům a obžalovaným, kterých se věc dotýká, nezaslala a věc po písemném vyhotovení usnesení bezodkladně postoupila Krajskému soudu v Plzni, který dne 22. 11. 2007 rozhodl o tom, že stížnosti se zamítají. V odůvodnění usnesení přitom uvedl, že do okamžiku jeho rozhodování nebyly stížnosti nijak odůvodněny. Podle stěžovatele tak pochybil též krajský soud, neboť mu ze spisu muselo být patrno, že usnesení nejenže nebylo doručeno, ale nebylo ani vypraveno. Dne 22. 11. 2007 pak předsedkyně senátu, když jí bylo zřejmě už známo, jak krajský soud rozhodl, zaslala usnesení ze dne 7. 11. 2007 dotčeným osobám. Teprve po doručení tohoto usnesení zdůvodnil obhájce stížnost podáním ze dne 26. 11. 2007.
Stěžovatel nemá pro tuto situaci jiné vysvětlení než to, že na pokyn předsedkyně senátu byla písemná vyhotovení usnesení uschována od soudního spisu odděleně, spis pak vypraven na krajský soud bez usnesení a až 22. 11. 2007 v době, kdy již pravděpodobně znala výrok rozhodnutí krajského soudu, dala pokyn soudní kanceláři, aby tato usnesení byla zaslána dotčeným osobám. Podle stěžovatele tak došlo nepochybně k manipulaci se soudním spisem, jejímž účelem bylo znemožnit obžalovaným a obhájcům, aby se k věci mohli relevantním způsobem vyjádřit.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem obě napadená usnesení zrušil.
II.
Ústavní soud si k ověření námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Tachově, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Na č. l. 4917 je založeno písemné vyjádření redaktora Tachovského deníku k obsahu jeho rozhovoru s Mgr. Řezníčkovou, který byl podkladem pro publikovaný článek. Redaktor v něm uvedl, že si nevybavuje konkrétní otázky a odpovědi z rozhovoru. Současně poznamenal, že předmětné tvrzení o jejím zabití bylo více méně jeho volnou interpretací, nešlo o doslovný záznam odpovědí soudkyně na kladené otázky. Autor získal z rozhovoru určitý dojem, který se snažil vměstnat do několika pokud možno banálních a pro čtenáře snadno srozumitelných vět. Redaktor deníku v tomto vyjádření rovněž potvrdil, že Mgr. Řezníčková se proti obsahu článku ohradila (námitky přišly faxem nebo e-mailem), avšak redakce došlé zprávy nearchivuje. Současně uvedl, že vzhledem k časové tísni, v níž článek vznikal, nevyžádal si jeho autorizaci.
Na č. l. 4929 je založen vytištěný e-mail odeslaný z pracovní adresy soudkyně na adresu Tachovského deníku dne 27. 5. 2006, v němž se ohradila proti obsahu přímých řečí, které nemají odpovídat skutečným sdělením učiněným v rozhovoru.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 11. 2007 (č. l. 4935-4939) vyplývá, že v průběhu hlavního líčení soud projednal námitku podjatosti, provedl shora uvedené důkazy a vyslechl vyjádření obhájce stěžovatele a po přerušení jednání vyhlásil usnesení, kterým rozhodl o nevyloučení předsedkyně senátu. Podle protokolu bylo usnesení odůvodněno a dáno poučení o opravném prostředku. Obhájce stěžovatele reagoval tak, že podal proti usnesení stížnost s tím, že ji odůvodní po doručení usnesení.
Na č. l. 4951 je založeno písemné vyhotovení usnesení ze dne 7. 11. 2007, z něhož je zřejmé, že původně bylo číslováno jako č. l. 4941. Ve spise je dále založen referát soudkyně ze dne 13. 11. 2007, v němž pod bodem 7 dává pokyn kanceláři k doručení "usnesení o podjatosti" mj. stěžovateli a jeho obhájci. Referát byl převzat kanceláří dne 13. 11. 2007 a všechny písemnosti byly vypraveny dne 16. 11. 2007. Z přiložených dodejek vyplývá, že obhájce stěžovatele převzal obálku, v níž se mělo nacházet usnesení o podjatosti, dne 23. 11. 2007 a stěžovatel dne 3. 12. 2007.
Na č. l. 4965 je založena předkládací zpráva Krajskému soudu v Plzni vyhotovená dne 19. 11. 2007 a doručená tomuto soudu dne 20. 11. 2007. Z protokolu o neveřejném zasedání senátu Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2007 vyplývá, že předmětem jednání byla stížnost obžalovaných proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 11. 2007 č. j. 9 T 146/2005-4941. Z dodejky založené ve spise pak vyplývá, že toto usnesení bylo doručováno pouze obhájci, nikoliv i stěžovateli, a to dne 4. 12. 2007.
Na č. l. 4975 je pak založeno podání obhájce stěžovatele ze dne 26. 11. 2007, doručené Okresnímu soudu v Tachově dne 27. 11. 2007, obsahující zdůvodnění stížnosti ze dne 7. 11. 2007.
III.
Po konfrontaci tvrzení a námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s obsahem odůvodnění jednotlivých napadených rozhodnutí a zejména spisu Okresního soudu v Tachově dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení porušovala ústavně zaručené právo stěžovatele na projednávání a rozhodování jeho věci nestranným soudem. Ústavní soud sdílí názor traktovaný v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni, totiž že pochybnosti o nepodjatosti nemohou být dány tehdy, pokud média otisknou tvrzení, jimiž zkreslila skutečné vyjádření soudce, jinak řečeno pokud uveřejnila něco, co soudce sám neřekl, nebo pokud zveřejněná informace neodpovídá smyslu toho, co soudce ve skutečnosti prohlásil.
V podmínkách informační společnosti, v níž dochází k inflaci různých informací a vlastně k devalvaci obsahové hodnoty takových informací, kdy rychlost poskytnutí informace má větší hodnotu než její obsahová přesnost a kdy média vytvářejí často virtuální svět sám o sobě, nelze akceptovat, aby vyloučení zákonného soudce z rozhodování bylo závislé výlučně na informacích šířených médii. Pokud se tedy prokáže, že zveřejněné informace jsou lživé či zavádějící a že neodpovídají obsahu skutečného vyjádření soudce, není důvodu pochybovat o nepodjatosti soudce.
Ústavní soud se rovněž ztotožnil s hodnocením důkazů založených ve spise Okresního soudu v Tachově. Z jejich rekapitulace uvedené výše vyplývá, že redaktor deníku zcela svévolně vložil soudkyni do úst něco, co podle něj bylo pouze snad přibližným zachycením obsahu rozhovoru. Přitom, jak redaktor sám uvedl, vycházel z celkového dojmu, který získal z rozhovoru a který se snažil "vměstnat do několika pokud možno banálních a pro čtenáře snadno srozumitelných vět.". Rovněž redaktor potvrdil, že soudkyně se proti takovému postupu ohradila a její námitky byly redakci doručeny. Ústavní soud proto neshledal, že by závěry obecných soudů byly založeny na extrémním rozporu mezi shora citovanými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právním závěrem, což by jinak podle ustálené judikatury představovalo porušení práva na spravedlivý proces a současně by bylo důvodem pro přehodnocování skutkových zjištění Ústavním soudem.
Specificky se pak Ústavní soud věnoval námitce stěžovatele týkající se údajné manipulace se spisem, v čemž rovněž spatřoval porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud především podotýká, že trestní řád upravuje v ustanovení §137 odst. 1 dvě formy "oznámení" usnesení, a to buď vyhlášení usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručení opisu usnesení. Podle judikatury Ústavního soudu se jedná o disjunktní formy oznamování usnesení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39)]. Podle §137 odst. 2 tr. řádu pak platí, že má-li osoba, jíž se má usnesení oznámit, obhájce, stačí usnesení vyhlásit buď této osobě, anebo jejímu obhájci. Oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci. Od okamžiku oznámení pak běží třídenní lhůta k podání stížnosti (§143 odst. 1 tr. řádu).
Jinak řečeno, účinky oznámení usnesení Okresního soudu v Tachově nepochybně nastaly již okamžikem vyhlášení tohoto usnesení při hlavním líčení dne 7. 11. 2007, na němž zaznělo i jeho odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Od tohoto okamžiku plynula stěžovateli lhůta tří dnů k podání stížnosti. Ústavnímu soudu je však známo a potvrzuje to též poznámka v komentáři k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář - díl I, 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 1000), že u obecných soudů převládla praxe současného vyhlášení i doručování opisu celé řady usnesení. Tato praxe je však podle Ústavního soudu zcela v rozporu s disjunktním charakterem těchto dvou forem oznamování usnesení, kdy v případě oznámení vyhlášením je dodatečné doručování opisu nadbytečným, a naopak může způsobovat další procesní problémy (například otázku, zda se důvody uvedené při vyhlášení zásadně neliší od důvodů uvedených v písemném vyhotovení usnesení doručovaném stranám, ale též otázku, od kdy vlastně běží lhůta k podání stížnosti). Oznámení usnesení jeho vyhlášením však současně klade zvýšené nároky na odůvodnění usnesení a zejména pak protokolaci, neboť v protokolu by měl být zachycen kompletní obsah odůvodnění usnesení tak, aby bylo jak stranám, tak stížnostnímu soudu zřejmé, jaké byly důvody rozhodnutí. V daném případě lze uzavřít, že obhájce stěžovatele měl námitky vůči usnesení vztahovat již k důvodům uvedeným při vyhlašování usnesení a měl si být vědom toho, že by tak měl učinit do tří dnů od okamžiku oznámení usnesení.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Tachově (a jiné důkazní prostředky mu z povahy věci nejsou k dispozici) nezjistil nic, co by potvrzovalo stěžovatelovu námitku stran manipulace se spisem. Jak bylo rekapitulováno shora, písemné vyhotovení usnesení bylo soudkyní předáno kanceláři k vypravení dne 13. 11. 2007 a vypraveno dne 16. 11. 2007. Námitka stěžovatele, že předsedkyně senátu usnesení vypravovala až poté, co o stížnosti rozhodl krajský soud dne 22. 11. 2007, se tedy nepotvrdila. Dne 19. 11. 2007 byla vyhotovena předkládací zpráva. Ze skutečnosti, že v protokolu o neveřejném zasedání ze dne 22. 11. 2007 je odkazováno na konkrétní list spisu, na němž se písemné vyhotovení usnesení skutečně nacházelo (později bylo přepsáno na jiné číslo), Ústavní soud dovozuje, že krajský soud měl usnesení v okamžiku rozhodování k dispozici a rovněž že z referátu soudkyně měl za potvrzené, že usnesení bylo vypraveno, byť nikoliv doručeno.
Obhájci stěžovatele byl opis usnesení skutečně doručen až dne 23. 11. 2007 (Ústavní soud tak dovozuje ze založené dodejky obsahující poznámku o obsahu zásilky), tedy den poté, co o stížnosti rozhodl krajský soud, avšak jak je uvedeno shora, tato forma doručení byla nadbytečnou a obhájce měl být schopen vznést námitky proti důvodům, které zazněly při vyhlašování, a zejména ve lhůtě tří dnů od vyhlášení.
Ústavní soud k tomu uvádí, že i kdyby procesní postup obecných soudů neshledal zcela správným, bylo by zcela formalistickým, pokud by napadená rozhodnutí zrušil výhradně na základě shledaných procesních pochybení, a to za situace, kdy dospěl k závěru, že po materiální stránce (otázka nepodjatosti soudce) tato rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva.
Pouze na okraj považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že při studiu spisu Okresního soudu v Tachově zjistil nedostatky při jeho vedení (nesprávně označená čísla listů, která na první pohled vzbuzují podezření, že ve spise listy chybějí, čísla listů vyznačená na dokumentech neodpovídají číslům uvedeným ve spisovém přehledu, čísla listů jsou neobvykle často přepisována atd.). Ústavní soud se domnívá, že v takových situacích je na předsedovi soudu, aby na řádné vedení spisů dohlížel. Takovými formálními nedostatky totiž může soud zcela zbytečně vyvolávat dojem manipulací ze spisem, jak ostatně nyní neopodstatněně tvrdil stěžovatel.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušovala stěžovatelem tvrzená ústavně zaručená základní práva, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].