ECLI:CZ:US:2008:2.US.3177.07.1
sp. zn. II. ÚS 3177/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem AK v Praze 5, Preslova 1269/17 proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2007 sp. zn. 26 Co 254/2007, rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. 12 P 66/2004, spolu s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem a na nařízení ústního jednání před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2007, k výzvě Ústavního soudu doplněné dne 6. února 2008, stěžovatel brojil proti výše označeným rozhodnutím, jež se týkají úpravy poměrů k nezl. synovi L. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy uvedenými rozhodnutími porušily Ústavu České republiky (dále jen "Ústava"), stěžovatelova ústavní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 10 odst. 1, čl. 29 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2. Dále byla porušena Úmluva o právech dítěte v článku 3 a 18 (dále jen "Úmluva o právech dítěte").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, shodně jako v opravném prostředku, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem jež byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž byly nabídnuty důkazy (výslechy svědků, videozáznam, listinné důkazy atd.). Domnívá se, že v řízení došlo k svévolné aplikaci podústavního práva a porušení procesních ustanovení i zásady vyhledávací v občanském soudním řízení v rozporu se zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen"o. s. ř.") a zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v řízení zvýhodňovaly matku nezl. syna L., stěžovatel neměl rovné postavení účastníka řízení a stejné možnosti k uplatnění svých práv (nemohl podat odvolání proti stanovené výši výživného). V řízení před odvolacím soudem nebylo stěžovateli umožněno řádně hájit svá práva. Také majetkové poměry účastníků nebyly řádně zjišťovány, neboť soudy nedostatečně provedly důkazy ke zjištění skutkového stavu a přecenily možnosti stěžovatele.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel tvrdil, že obecné soudy i opatrovník nezletilého v řízení vybočily z povinností uložených jim zákonem a zaměnily zájem nezletilého a hájí jenom a pouze zájem matky. Dále vyslovil přesvědčení, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na řádný a spravedlivý proces rozhodnout v přiměřené lhůtě, v neposlední řadě bylo zasaženo do práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, do jeho Ústavou zaručeného práva vychovávat dítě a pečovat o ně, jak jsou tato práva deklarována nejen citovaným článkem Listiny, Úmluvou o právech dítěte ale i Úmluvou o výkonu práv dítěte, Úmluvou o styku s dětmi, usnesením Rady pro lidská práva ze dne 6. ledna 2003 i ustanovením §26 zákona o rodině.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 376/2000, IV. ÚS 608/05) a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše označené rozsudky obecných soudů. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nařídil ústní jednání před Ústavním soudem, poukázal na to, že obecné soudy pokračují v praxi poškozování práv dětí a brání jim svévolí v právu na péči ze strany jejich biologických rodičů.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady jeho právního zastoupení před Ústavním soudem, což odůvodnil svojí nepříznivou majetkovou situací ve spojení s tím, že obecné soudy neposkytly účinnou ochranu zájmů jeho a nezl. syna.
II.
Z napadených usnesení vyplývá, že Okresním soudem v Trutnově rozsudkem ze dne 25. ledna 2007 (12 P 66/2004-432) byl I. výrokem zamítnut návrh na změnu výchovného prostředí nezl. L. na dobu před rozvodem manželství rodičů. Výrokem II. svěřil nezl. L. pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky a výrokem III. uložil otci povinnost platit pro nezl. L. počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu výživné 2.000,- Kč měsíčně. Výroky IV. a V. nepřiznal České republice ani účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. srpna 2007 k odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozsudku a odvolání matky proti výroku o výši výživného, potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a II. Změnil výrok III. tak, že uložil stěžovateli platit výživné na nezl. L. ve výši 3.000,- Kč měsíčně splatné k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem, počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Odvolací soud dále nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jak co do formálních náležitostí z hlediska souladu s ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tak z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Dle ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině soudy především přihlédnou k zájmům dítěte na stabilitě výchovného prostředí a k jejich citové orientaci. Je třeba přihlédnout i k ustanovení §31 odst. 3 zákona o rodině, které dává dítěti právo být slyšeno v každém řízení, kde se rozhoduje o podstatných záležitostech týkajících se jeho osoby, jestliže je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor.
Při soudním rozhodování je třeba přihlédnout i k ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině (změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě).
Dle ustanovení §85 odst. 1 až 3 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá závěr, že návrhu otce na změnu výchovných poměrů nezl. L. tak, aby byl svěřen do střídavé výchovy obou rodičů nebo výlučné péče otce, nelze vyhovět. Odvolací soud však přisvědčil tvrzení otce, že závěr nalézacího soudu, že výchovné prostředí u matky je zcela vyhovující, je v rozporu se závěry znaleckého posudku. Působením matky, která dlouhodobě neumožňovala styk s otcem došlo k naprostému odcizení ze strany nezl. L. vůči jeho otci. Znalci se shodli na závěru, že pro zdravý vývoj nezl. L. je nezbytností obnovení vztahu mezi nezl. L. a otcem, současně však nepřipustili možnost okamžité změny. Oba znalci považují za nezbytné, aby nejprve proběhla rodinná terapie za pomoci odborníka, v průběhu níž by se nezl. L. vymanil z negativního vlivu matky a navázal citovou vazbu k otci. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu nalézacího, že na straně nezl. L. došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině, ale přechod nezl. syna do střídavé nebo výlučné péče otce není možný. Stávající stav přivodila matka nezl. L., avšak otec se na současné situaci podílel tím, že nepostupoval dostatečně aktivně již v době útlého dětství nezl. syna, když mu matka začala ve styku bránit. Stěžovatel kladl soudům, potažmo státu za vinu, že mu neumožnil 11 let se stýkat se synem, ale je třeba vzít v úvahu chování rodičů nezl. L., kteří v řízení o úpravu rodičovských práv tvrdili, že jsou schopni se na styku dohodnout. Stěžovatel, pokud tak následně nebylo, měl dbát o svá rodičovská práva zákonem předepsaným způsobem. t.j. požádat soud o soudní úpravu jeho styku s nezl. L.; to se však nestalo až do roku 2004.
V dané věci bylo předmětem posuzování i rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§85 odst. 2 zákona o rodině). Dle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) nesvědčí o tom, že by obecný soud věci stěžovatele nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že obecný soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nim uplatnil, a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým doložil své skutkové i právní závěry, proto na ně dále lze odkázat.
Vyživovací povinnost obecný soud stanovil dle zásad ustanovení §85 a §96 zákona o rodině. Vzal v úvahu skutečnost, že došlo ke změně poměrů stěžovatele. Výživné bylo zvýšeno z částky 2.000,- Kč na 3.000,- Kč měsíčně počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, ačkoli bylo uvažováno i s částkou vyšší přibližně o 1.500,- Kč. Obecný soud vzal v úvahu, že nezl. L. je v období prudkého vývoje a jeho potřeby se zvyšují přirozeným nárůstem jeho potřeb a to především náklady na jeho výživu a ošacení. Taktéž i matka nezletilého je povinna zajišťovat jeho potřeby finanční částkou a nikoliv jen osobní péčí. Pokud se stěžovatel neztotožňuje s názorem obecných soudů, podle něhož je výše výživného v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud takový závěr nesdílí. Negativní postoj nezl. L. k jeho otci je ovlivněn dlouhodobým působením matky a nelze nezl. syna trestat za stav, na němž nenese on sám vinu.
Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, kdy zjistily zejména v dostatečné míře potřeby nezletilého dítěte i výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů, a jestliže posléze dospěly k závěru, že nezl. dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatel polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Podle §99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd., dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud ve svém rozhodnutí porušil práva ústavně zaručená Listinou, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 10 odst. 1, čl. 29 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, nebo byla poručena Úmluva o právech dítěte v článku 3 a 18; když argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta, aniž by bylo s ohledem na výsledek řízení důvodné rozhodovat dle §83 zákona o Ústavním soudu o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. srpna 2008
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu