ECLI:CZ:US:2008:2.US.3208.07.1
sp. zn. II. ÚS 3208/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 ZN 5331/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva garantovaného článkem 10 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí o odložení prověřování jeho trestního oznámení. Připomíná, že dne 21. 9. 2006 a následně dne 27. 9. 2006 došlo v časopisu "Pestrý svět" ke zveřejnění hrubě nepravdivých údajů o něm, které jej zavádějícím a nemravným způsobem osočovaly z homosexuality. Stěžovatel se domnívá, že vydavatel musel vědět, že způsobem prezentace uvedených nepravdivých a neověřených informací stěžovatele hrubě poškodí a jednal tak s vedlejším cílem přivodit sobě co nejvyšší počet prodaných výtisků. Podle stěžovatele je zcela nepřijatelné, aby vydavatel nenesl odpovědnost za to, že pošpiní pověst člověka, a aby státní orgány rezignovaly na svou povinnost poskytnout takto poškozenému člověku ochranu. Policejnímu orgánu stěžovatel vytýká, že nepřiměl osoby z redakce periodika Bauer Media, která vydává týdeník "Pestrý svět", k označení konkrétní osoby, která měla údajně sdělit skutečnosti o tvrzené homosexualitě stěžovatele, a neprovedl ztotožnění této neznámé osoby. Tato osoba měla být následně podle jeho názoru vyzvána k podání vysvětlení. Připomíná, že nebyl zjištěn ani konkrétní redaktor, který článek psal, a který proto rovněž nese trestněprávní odpovědnost za údaje v něm uvedené. Státnímu zastupitelství stěžovatel vytýká, že vytčené nedostatky v postupu policie ke stížnosti stěžovatele nikterak nenapravilo. Neztotožňuje se ani s právním posouzením věci stran závěru, že skutková podstata trestného činu pomluvy na předmětnou situaci nedopadá.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že orgán Policie ČR, OŘ Praha II Smíchov rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2007, č. j. OR II-7970/MO4-TČ-2006, o odložení trestního oznámení stěžovatele na J. P., šéfredaktora magazínu "Pestrý svět", pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 trestního zákona, případně jiných trestných činů, a to z důvodů a postupem podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 ZN 5331/2006, tak, že stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy a věc byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, str. 291).
Rovněž v projednávané věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje. Nad rámec uvedeného lze odkázat na závěr státní zástupkyně uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, totiž že trestněprávní kvalifikace jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, je nutné považovat za krajní prostředek, který má význam z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V posuzované věci se jedná o spor o vyznění článku uveřejněného v periodiku, který uvedl nepravdivé okolnosti, čímž poškozeného zasáhl v jeho profesním i soukromém životě. Při detailním hodnocení obsahu článku státní zástupkyně dospěla k závěru, že se jedná o interpretaci sporů mezi poškozeným a jinými osobami, které však svou povahou nesměřují do oblasti trestního práva. Stěžovateli přitom právní řád umožňuje domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím civilní žaloby. Trestněprávní postih za této situace nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv jednotlivce v oblasti soukromoprávní.
Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu