ECLI:CZ:US:2008:2.US.328.06.1
sp. zn. II. ÚS 328/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) P. Š., 2) společnosti READY Liberec s. r. o., v likvidaci, se sídlem Liberec Chrastavská 24, zastoupených JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 3/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 29 Odo 127/2005-152, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003 č. j. 2 Ko 203/2002-119, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 46 K 38/2001-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2006 a doplněnou podáními ze dne 27. 7. 2006 a 24. 9. 2006 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo zastaveno řízení o prohlášení konkursu na majetek druhé stěžovatelky z důvodu neuhrazení zálohy na náklady konkurzu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S odkazem na porušení stejného práva navrhují zrušit i rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání jako nepřípustné. Tomuto soudu vytýkají, že se dovoláním nezabýval věcně, přestože byli odvolacím soudem nesprávně poučeni o možnosti jeho podání, a že své rozhodnutí nedoručil právnímu zástupci stěžovatelů.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 K 38/2001 bylo zjištěno, že napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o prohlášení konkurzu na majetek společnosti READY Liberec, s.r.o., tj. druhé stěžovatelky (uvedené řízení bylo zahájeno na její návrh a návrhy jejích společníků a jednatelů - prvního stěžovatele a P. Š.). Důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení zálohy na náklady konkurzu. O odvolání navrhovatelů konkurzu rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto potvrzujícímu rozhodnutí podali navrhovatelé konkurzu dovolání, která Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako nepřípustná. Nesprávné poučení účastníků řízení odvolacím soudem o přípustnosti dovolání označil jako okolnost, která přípustnost dovolání nezakládá.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem poukázal na účelovost a neoprávněnost stížnosti. Upozornil na konkrétní aktivity navrhovatelů - statutárních zástupců druhé stěžovatelky, směřující ke zbavování se majetku, v důsledku nichž soudu nezbylo, než na zaplacení zálohy trvat. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá správnost závěru o nepřípustnosti dovolání ve věci stěžovatelů, když přípustnost nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu. Nebylo-li tedy dovolání objektivně přípustné, nemohl Nejvyšší soud porušit ústavní práva stěžovatelů tím, že dovolání odmítl. K námitce nedoručení rozhodnutí zástupci stěžovatelů uvedl, že sám k doručení svého usnesení nepřistoupil a ze zákona má tuto povinnost soud prvního stupně. V závěru podání se vyjádřil k otázce včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v případě napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Olomouci jsou splněny všechny formální předpoklady pro to, aby se mohl věcí zabývat meritorně.
Podle ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. V řízení o ústavní stížnosti je totožnost věci dána totožností pravomocného rozhodnutí nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci ve vztahu k namítanému dotčení základního práva nebo svobody.
Jak vyplývá ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 330/06, stejná rozhodnutí jako v nyní projednávané věci napadl samostatnou obsahově obdobnou ústavní stížností další účastník řízení o konkurzu J. Š. Nálezem ze dne 30. ledna 2008 Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze (které jsou předmětem i nyní projednávané ústavní stížnosti) zrušil, neboť shledal, že zastavením řízení o prohlášení konkurzu na majetek úpadce (nyní druhé stěžovatelky) bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného je zřejmé, že projednávání ústavní stížnosti P. Š. a společnosti READY Liberec, s. r. o., v likvidaci, namířené proti stejným usnesením soudů prvního a druhého stupně brání překážka res iudicata, neboť o těchto rozhodnutích již bylo rozhodnuto zrušujícím nálezem s tím důsledkem, že se věc vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně, který bude znovu rozhodovat o návrzích J. Š., P. Š. a společnosti READY Liberec, s. r. o. v likvidaci, na prohlášení konkurzu na majetek druhé stěžovatelky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
V části, v níž stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Obdobně jako ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 330/06 (kterým byla ústavní stížnost proti stejnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta) Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud, který v souladu se svou ustálenou judikaturou shledal dovolání stěžovatelů ze zákona nepřípustným, postupoval ústavně konformně. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 343/2002, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 140). Okolnost nesprávného poučení má vliv toliko na posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti (Ústavní soud v duchu své konstantní judikatury odvíjí v daném případě běh lhůty až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí nepřípustného dovolání). Stěžovatelé nemohou Nejvyššímu soudu ani důvodně vytýkat, že své rozhodnutí nedoručil jejich právnímu zástupci. Tato povinnost totiž přísluší ze zákona soudu prvního stupně (srov. ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §225 o. s. ř.), nikoli soudu dovolacímu. Nadto opomenutím doručení deklaratorního usnesení (které účastníky pouze informovalo o nepřípustnosti opravného prostředku ze zákona) zástupci stěžovatelů nemohla být porušena žádná ústavní práva samotných stěžovatelů, kterým bylo toto rozhodnutí doručeno řádně.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu