ECLI:CZ:US:2008:2.US.3285.07.1
sp. zn. II. ÚS 3285/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. R. R., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem Smetanovy sady 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. Nc 356/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel vede soudní spor o zaplacení částky 12 750 000 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení podal návrh na vyloučení soudkyně Mgr. Ivany Žánové z rozhodování, který odůvodnil nezákonností postupu soudkyně v jeho věci, resp. jejím poměrem k této věci. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 5. 2007 sp. zn. Nc 325/2007 rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Dle názoru stěžovatele došlo k novým skutečnostem, proto podal další návrh na vyloučení soudkyně, o kterém krajský soud opět rozhodl tak, že soudkyně není vyloučena. Protože proti usnesení krajského soudu není přípustné odvolání ani dovolání, podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž opakuje svoje argumenty z předchozích řízení ohledně podjatosti soudkyně. Podjatost vyvozuje zejména z toho, že na tuto soudkyni v minulosti podal stížnost k předsedovi Okresního soudu Plzeň-město, ve které popsal nezákonné postupy, kterých se měla v řízení dopustit, a spolu se stížností podal i podnět k zahájení kárného řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že jak s ohledem na první námitku podjatosti, tak i s ohledem na obsah jeho stížnosti, je zjevné, že soudkyně musí již k němu mít zaujatý negativní osobní postoj, v důsledku něhož má určitý poměr k účastníkovi řízení. Důvod podjatosti soudkyně spatřuje stěžovatel i v tom, že rozhodovala již jeden spor mezi totožnými účastníky řízení, přičemž k jeho odvolání odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a v podstatě dal za pravdu stěžovateli. Dalším důvodem podjatosti soudkyně je podle stěžovatele výzva dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., na jejímž základě se snažila ještě před zahájením jednání zjistit skutečnosti, které mají být až předmětem dokazování.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudkyně má určitý poměr k účastníkům řízení a k projednávané věci, což je důvodem pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního (osobní nestrannost soudce ve vztahu k účastníkům či věci), jednak z hlediska objektivního (zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti). O tom, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný (pouhé subjektivní přesvědčení účastníka řízení nepostačí), na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není; i ta musí mít však "objektivní" základnu.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci; tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 82/2003, sp. zn. 29 Odo 29/2004, 29 Odo 115/2004, a další).
O žádný z takových případů však v posuzované věci zjevně nejde. Pouhá okolnost, že na označenou soudkyni si stěžovatel opakovaně stěžoval, nebo že rozhodla v jiné věci a odvolací soud její rozhodnutí zrušil, nemůže sama o sobě (bez dalšího) založit pochybnost o její nepodjatosti se zřetelem k podmínce nepřípustného poměru k osobě žalovaného, případně k jiným účastníkům řízení. Není zde ani rozumné (objektivní) opory pro přesvědčení stěžovatele, že soudkyně sama musí mít k jeho osobě negativní vztah, který měl vzniknout právě na základě jeho argumentace ve stížnostech a v odvolání proti jejímu rozhodnutí v jiné věci. Ostatně sama soudkyně se před soudem vyjádřila tak, že se podjatá necítí a že vznesení námitky podjatosti nemůže mít za následek zaujatý postoj soudce vůči účastníku řízení.
Lze proto uzavřít, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu