ECLI:CZ:US:2008:2.US.330.06.1
sp. zn. II. ÚS 330/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 330/06 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 29 Odo 127/2004-152, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003 č. j. 2 Ko 203/2002-119 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 46 K 38/2001-105, jež se týkala zastavení řízení o návrhu READY Liberec, s. r. o., stěžovatele a P. Š. na prohlášení konkursu na majetek READY Liberec, s. r. o., za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a READY Liberec, s. r. o., a P. Š. jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003 č. j. 2 Ko 203/2002-119 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 46 K 38/2001-105 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy jejich vydáním porušily jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud napadeným rozhodnutím zastavil řízení o návrhu obchodní společnosti READY Liberec, s. r. o., stěžovatele a P. Š. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, jmenované READY Liberec, s. r. o. Krajský soud tak rozhodl poté, co se mu ani po učinění řady procesních kroků nepodařilo od účastníků vymoci předepsanou zálohu na náklady konkursu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zálohu nelze směšovat se soudním poplatkem, od povinnosti složit zálohu proto nelze osvobodit nikoho kromě přímých zaměstnanců. Žádný z navrhovatelů, tedy ani stěžovatel, v tomto postavení vůči dlužníkovi nebyl, a předmětné povinnosti proto ani nemůže být zproštěn.
Vrchní soud v odvolacím řízení prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění poukázal na účel zálohy a na to, že okruh subjektů osvobozených od povinnosti platit zálohu je stanoven zákonem. Dále uvedl, že osoby oprávněné jednat za dlužníka mají povinnost podat návrh na prohlášení konkursu v případě úpadku bez zbytečného odkladu. Spolu s dalšími povinnostmi to má zajistit, aby měl správce konkursní podstaty k dispozici hotové prostředky potřebné pro svou činnost, a naopak zabránit konkursům, kde takové prostředky nejsou. Právo na uspořádání majetkových poměrů v rámci konkursu nemá ten dlužník, u kterého nebyla povinnost podat návrh bez zbytečného odkladu splněna, a z toho důvodu nebyly zajištěny ani potřebné prostředky pro vedení konkursu. V daném případě nasvědčovaly dlužníkem uváděné skutečnosti tomu, že se do úpadku dostával postupně. Jde proto správně k jeho tíži a tíži odpovědných osob, že nebyla splněna zákonná povinnost navrhnout včas konkurs.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel stejně jako oba další navrhovatelé ještě dovoláním u Nejvyššího soudu, který je v záhlaví specifikovaným usnesením odmítl s tím, že dovolání v dané věci není podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu přípustné.
Stěžovatel označil všechna rozhodnutí za protiústavní. Má za to, že řízení o návrhu na prohlášení konkursu nemělo být zastaveno, neboť požadovanou zálohu nemohl zaplatit z objektivních důvodů. Na jeho osobu byl totiž prohlášen konkurs, svým majetkem proto nemohl disponovat. Ve stejné situaci je prý i navrhovatel P. Š., dlužná obchodní společnost pak nemá žádný majetek. Soudy tak trváním na splnění zálohové povinnosti postupovaly příliš formalisticky, čímž ve svém důsledku brání stěžovateli ve vypořádání jeho majetkových poměrů a v tom, aby dosáhl výmazu dlužné obchodní společnosti z obchodního rejstříku. Dále stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu Nejvyššího soudu, který doručil usnesení o odmítnutí dovolání přímo stěžovateli, ač byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
Soudce zpravodaj v rámci přípravy projednání věci vyžádal jednak spisový materiál o předmětné věci a jednak stanoviska účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení k obsahu stížnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření pouze uvedl, že trvá na svém závěru, že podmínky pro prohlášení konkursu v daném případě splněny nebyly. Ve svém napadeném rozhodnutí navíc vycházel i z předchozího kasačního rozhodnutí vrchního soudu. Vrchní soud sám pak ve vyjádření jen stručně odkázal na skutková zjištění a právní závěry, jak jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Z vedlejších účastníků využila svého práva podat vyjádření pouze READY Liberec, s. r. o. Podle ní soudy porušily napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na vypořádání majetkových poměrů v obchodní společnosti formou konkursního řízení, na kterém má oprávněný zájem. Předmětnou záležitost stěžovatele i ostatních navrhovatelů konkursu, jakož i záležitosti navazující vidí jako problematické, přičemž prohlášení konkursu krajským soudem by bývalo bylo nejvhodnějším řešením. Ve výhradách proti postupu vrchního a Nejvyššího soudu se pak vedlejší účastník shoduje se stěžovatelem, na jehož argumentaci odkazuje. P. Š., společník a jednatel jmenované obchodní společnosti, na opakovaně doručovanou výzvu nereagoval.
Soudce zpravodaj s ohledem na důvod odmítnutí dovolání výzvou k vyjádření Nejvyšší soud vůbec nezatěžoval, neboť jeho rozhodnutí se ústavní stížnost, jak bude níže uvedeno, nemohla nikterak dotknout.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 K 38/2001 zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatel se podáním doručeným krajskému soudu dne 4. 7. 2001 domáhal prohlášení konkursu na majetek dlužníka READY Liberec, s. r. o. Podání bylo nejasné a formálně vadné, neboť mu chyběly i obecné náležitosti návrhu. Stěžovatel v návrhu dokonce ani netvrdil, že by měl vůči společnosti, jejíž vstup do konkursu žádal, nějakou pohledávku. Dne 1. 10. 2001 pak krajskému soudu doručil návrh na prohlášení konkursu na majetek READY Liberec, s. r. o., také P. Š., její společník a jednatel; po formální a obsahové stránce vykazoval stejné kvality jako návrh stěžovatele. Následně (podání došlo soudu dne 31. 10. 2001) se domáhal prohlášení konkursu na svůj majetek také sám dlužník. Na č. l. 31 spisu jsou pak založena dvě usnesení krajského soudu ze dne 16. listopadu 2001; prvým z nich vyzval dlužníka - obchodní společnost k vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu a k eventuálnímu podání návrhu na povolení ochranné lhůty, druhým byl vyzván stěžovatel k doplnění chybějících údajů a dokladů. Pod týmž číslem jednacím bylo vydáno ještě usnesení, kterým soud navrhovatelům vyměřil podle §5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") zálohu na náklady konkursu ve výši 30 000 Kč (usnesení není ve spise založeno a na jeho existenci a obsah lze usuzovat jen z dalšího obsahu spisu). Proti usnesení o vyměření zálohy podal stěžovatel odvolání, kterému Vrchní soud v Praze dne 27. 3. 2002 usnesením č. j. 2 Ko 32/2002-57 vyhověl a prvostupňové rozhodnutí pro jeho vady zrušil za současného vrácení věci zpět krajskému soudu. Krajský soud v intencích pokynu soudu nadřízeného vyzval všechny navrhovatele konkursu k odstranění vad jejich návrhů, předložení potřebných listin a k solidárnímu složení zálohy ve výši 30 000 Kč, a to s patřičným poučením o následcích nesplnění výzvy. Této výzvě stěžovatel ani ostatní navrhovatelé nedostáli. Obchodní společnost učinila pouze nevyhovující pokus odstranit vytýkané vady, P. Š. ani stěžovatel nereagovali vůbec. Předepsaná záloha složena nebyla, P. Š. pouze opakovaně požádal soud o její snížení, resp. posečkání s úhradou. Krajský soud proto usnesením napadeným touto ústavní stížností rozhodl, jak je uvedeno výše. Rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele (i všech ostatních navrhovatelů) nyní napadeným usnesením vrchní soud. Stěžovatel pak, zastoupen k tomu zmocněným advokátem, podal spolu s ostatními navrhovateli dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Záhlaví usnesení dovolacího soudu ovšem postrádá údaj, že stěžovatel (jakož i ostatní navrhovatelé) jsou v dovolacím řízení zastoupeni advokátem, a z obsahu spisu též vyplývá, že v rozporu s dikcí občanského soudního řádu zplnomocněnému advokátu nebylo usnesení vůbec doručeno.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že poté, co stěžovatel k výzvě soudce zpravodaje odstranil vytčené nedostatky, vyhovuje již jeho návrh po formální stránce zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud jde o zachování stížnostní lhůty, vyhodnotil Ústavní soud návrh jako včas podaný. Stěžovatel sice brojil dovoláním proti rozhodnutí, proti kterému občanský soudní řád tento opravný prostředek nepřipouští, řídil se však při tom nesprávným poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, že dovolání lze podat za splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 a 3 ve spojení s §238a odst. 3 občanského soudního řádu. Za této situace nemohl Ústavní soud odvíjet běh stížnostní lhůty ode dne doručení rozhodnutí vrchního soudu o odvolání, ale až ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu.
Poté již Ústavní soud přikročil k přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti důvodná.
Zjevně neopodstatněnou shledává ústavní stížnost v části, kde stěžovatel napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát připomněl, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jde o orgán ochrany ústavnosti, což znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. To se týká i interpretace pravidel řízení obsažených v občanském soudním řádu, včetně pravidel přípustnosti podání jednotlivých opravných prostředků. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že Ústavní soud nemůže bez dalšího přehodnocovat závěr o nepřípustnosti dovolání, neboť je to právě Nejvyšší soud, kdo je povolán příslušná ustanovení procesního předpisu vyložit. S odkazem na své dřívější rozhodnutí Rc 58/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2002, číslo 7-8, vyložil Nejvyšší soud i nyní věc tak, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro neuhrazení zálohy na náklady konkursu, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Jde sice o usnesení, jímž se řízení končí, ovšem nikoliv o usnesení "ve věci samé". Přitom podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 je dovolání ve věci konkursu a vyrovnání přípustné jen proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se mění nebo potvrzují konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně "ve věci samé". Proti takové interpretaci nelze z hlediska ústavněprávního nic namítat. Nedostatek v podobě opomenutí existence zastoupení stěžovatele advokátem ze strany Nejvyššího soudu, jakož i z něho plynoucí závada v doručení vydaného usnesení jsou sice evidentní, nicméně jejich povaha není taková, aby byly důvodem zrušení rozhodnutí ze strany Ústavního soudu. A to tím spíše, jednalo-li se o opravném prostředku ze zákona nepřípustném, kdy rozhodnutí o návrhu jen sdělovalo tuto skutečnost bez dopadu do práv a povinností stěžovatele.
Zcela jinak vyhodnotil Ústavní soud další dvě napadená usnesení. I zde nejprve předesílá, že je zkoumal z pozice garanta ústavnosti, tedy při vědomí skutečnosti, že ne každé porušení norem podústavního práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje také porušení základního práva jednotlivce. Porušení musí dosáhnout určité intenzity, kdy je např. důsledkem svévolného nerespektování kogentní normy či důsledkem interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy řečeno, základní práva a svobody vymezují jednak rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace obecnými soudy. Ta může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.
Problematikou konkursního řízení, konkrétně otázkou, zda a za jakých podmínek lze zastavit řízení o návrhu na prohlášení konkursu pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, se Ústavní soud zabýval v minulosti již několikrát [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb.) a zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 654/99, sp. zn. II. ÚS 266/05 a sp. zn. II. ÚS 1/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 56, svazek 40, nález č. 67, svazek 46, nález č. 126)].
Je vhodné předeslat, že Ústavní soud v uvedených rozhodnutích vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 (publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 98, 7: 355), vydaného za účelem sjednocení soudní praxe. Nejvyšší soud dospěl v uvedeném stanovisku k závěru, že dotčené ustanovení §5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.) poskytuje soudu možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po navrhovateli. Zákon zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na výzvu soudu zaplatit, nikoli však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy vyzvat. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že "má-li soud možnost rozhodnout se, zda navrhovatele ke složení zálohy vůbec vyzve, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty důsledky předjímané ustanovením §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (nemusí tedy řízení zastavit)". Nejvyšší soud v něm dále konstatoval, že i když ustanovení §5 citovaného zákona nerozlišuje mezi navrhovatelem-věřitelem a navrhovatelem-dlužníkem, nelze jejich postavení posuzovat izolovaně od ostatních ustanovení tohoto zákona, které ukládají dlužníku povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, je-li předlužen, a to v zájmu posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka. Podle názoru Nejvyššího soudu pak stěží obstojí představa, že soud může zastavit řízení proto, že dlužník-navrhovatel nebyl schopen zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu, neboť účelem institutu zálohy není a nebylo zabránit tomu, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit, a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dodatečné finanční krytí konkursních nákladů. Nejvyšší soud uzavřel, že povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu ustanovení §5 zákona o konkursu a vyrovnání především navrhovatel-věřitel. Podá-li návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení.
V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 654/99 Ústavní soud neshledal důvod - z ústavněprávního hlediska - stanovisko zpochybňovat. Jen doplnil, že do rámce podaného výkladu zapadá i změna v ustanovení §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání provedená zákonem č. 105/2000 Sb. Podle jeho nového znění "nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkursu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen.". Případné zastavení řízení tedy záleží pouze na uvážení soudu. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že takto koncipované dispoziční oprávnění soudu považuje za jednoznačné naplnění účelu institutu zálohy na náklady konkursu, které nadto posiluje právní jistotu a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka.
Uvedenou problematikou a interpretací ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb. se Ústavní soud zabýval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 266/05 (viz výše). V tomto nálezu nad rámec shora citovaných závěrů stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 a nálezu Ústavního soudu I. ÚS 654/99 (viz výše), s nimiž se ztotožnil, konstatoval, že nezaplacení požadované zálohy na náklady konkursu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno. Nemá-li navrhující dlužník momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by však byl zcela nemajetný ve smyslu §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku, jestliže jeho alespoň částečné vyrovnání s věřiteli a následnou likvidaci vedoucí k výmazu nelze provést jinak než právě konkursem. Povinnost skládat zálohu včetně důsledku, že řízení bude zastaveno, jestliže záloha nebude zaplacena řádně a včas, zatěžuje především navrhovatele-věřitele, který na rozdíl od dlužníka nebývá v úpadkové hospodářské situaci.
Obdobně v nálezu sp. zn. II. ÚS 1/07 (viz výše) Ústavní soud konstatoval, že nezaplacení požadované zálohy na náklady konkursu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno. Obecné soudy v dané věci zastavily řízení o návrhu stěžovatelky pro neuhrazení zálohy na náklady konkursu, i když stěžovatelka nebyla zcela nemajetná ve smyslu §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Soudy argumentovaly tím, že stěžovatelka byla v prodlení se splácením svých závazků po delší dobu (5 let), a jde tedy k její tíži, že podala návrh na prohlášení konkursu až v momentě, kdy již finančními prostředky potřebnými k úhradě nákladů konkursu nedisponovala. Podle Ústavního soudu však ze seznamu majetku stěžovatelky vyplynulo, že není zcela nemajetná, proto měl být konkurs prohlášen. Učinil z toho závěr, že není-li navrhující dlužník zcela nemajetný ve smyslu §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, avšak momentálně nedisponuje částkou na zaplacení zálohy, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku, pokud výmazu nelze dosáhnout jinak než právě konkursem.
Obecně lze z těchto nálezů učinit závěr, že zájem na proběhnutí konkursu může převážit nad zájmem zajistit dostatečné finanční prostředky na pokrytí jeho nákladů. Účelem institutu zálohy není a nemůže být bránit tomu, aby konkursní řízení proběhlo tam, kde zákon přímo ukládá příslušným subjektům jej iniciovat. V zákoně o konkursu a vyrovnání to zákonodárce vyjádřil v ustanovení §5 odst. 2 zakotvením možnosti ("soud může"), nikoliv povinnosti řízení v případě nesložení zálohy zastavit. Nový insolvenční zákon [zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] pak prostor pro soudcovské uvážení ještě více rozšiřuje, když nechává na úvaze soudce i samo skládání záloh, aniž by je vyžadoval paušálně.
Nyní posuzovaná věc vykazuje odlišnosti oproti případům dříve Ústavním soudem řešeným. Stěžovatel návrh na prohlášení konkursu nepodával jménem dlužníka - společnosti s ručením omezeným READY Liberec. Je pravda, že postavení stěžovatele nebylo, alespoň z pohledu Ústavního soudu, v řízení před obecnými soudy uspokojivě vyjasněno. Původní návrh podal v době, kdy - jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku - byl u jmenované obchodní společnosti jednatelem. Z návrhu ovšem jednoznačně vyplývá, že jej jako jednatel nečinil, neboť na návrhu vystupuje jako J. Š. Ze spisu konkursního soudu dále vyplývá, že v pozdější fázi řízení se stěžovatel označoval jako věřitel jmenované obchodní společnosti. V ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že návrh na prohlášení konkursu podal "jako jednatel společnosti READY Liberec s. r. o.". Tento údaj ovšem považuje Ústavní soud za chybný, poněvadž ve spisu konkursního soudu je dále založen i návrh na prohlášení konkursu učiněný samotným dlužníkem; za obchodní společnost jej podal její jednatel P. Š. Stejně zřejmě vyhodnotil věc i konkursní soud, který samozřejmě k vyjasnění těchto skutečností ani nemohl vzhledem k zastavení řízení přistoupit. Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy v souladu se stavem zjištěných skutečností hodnotily stěžovatelův návrh jako návrh věřitelský. Zcela odůvodněně proto stěžovatelovu povinnost hradit zálohu neposuzovaly "shovívavěji" ve smyslu výše uvedených judikátů, protože jako věřitel to byl především on, koho stíhala povinnost skládat zálohu. Navíc nebyl k podání návrhu povinen, mohl tedy úkon načasovat tak, aby zálohové povinnosti dokázal dostát. Je také pravda, že řízení o návrhu na prohlášení konkursu trvalo více než dva roky. Nelze tedy v žádném případě říci, že obecné soudy svým postupem zneužily momentální finanční tísně navrhovatele.
Na druhou stranu ovšem Ústavní soud nemůže přehlédnout zcela zásadní skutečnost, kterou je úpadek samotného stěžovatele. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně stěžovatele vyplývá, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 1995 č. j. K 32/95-51 byl na majetek stěžovatele vyhlášen konkurs a ustanoven konkursní správce. Konkurs trval po celou dobu řízení o návrhu na prohlášení konkursu na společnost READY Liberec, s. r. o., a ještě v době podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. Probíhající konkursní řízení na vlastní majetek tak stěžovateli objektivně bránilo v možnosti splnit výzvu ke složení zálohy. Obecným soudům v posuzovaném případě byla existence úpadku stěžovatele známa, což vyplývá přinejmenším z odůvodnění výše již zmiňovaného kasačního usnesení vrchního soudu ze dne 27. 3. 2002. Jak ale vyplývá z napadených rozhodnutí, nevzaly tuto skutečnost nikterak v úvahu.
Z toho důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.