ECLI:CZ:US:2008:2.US.337.08.1
sp. zn. II. ÚS 337/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti N. H., zastoupené JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem Škroupova 957, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2007, č. j. 20 C 62/2006-29, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007, č. j. 18 Co 262/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 2. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem zrušil Obvodní soud pro Prahu 1 právo společného nájmu bytu v domě na Kampě 9, výlučným nájemcem bytu určil bývalého manžela stěžovatelky (žalovaného) a stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu. Samostatným výrokem (výrok III.) pak rozdělil movité věci stěžovatelky a žalovaného podle jejich návrhu a žalovanému přiznal peněžní prostředky na vkladní knížce ve výši 510.000 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen, přičemž změněna byla pouze část výroku III., kterým do výlučného vlastnictví stěžovatelky odvolací soud přikázal finanční prostředky ve výši 64.479 Kč, uložené na vkladní knížce stěžovatelky, a dále rozhodl, že se neurčuje vypořádací podíl na společném jmění manželů.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, předmětný byt byl účastníkům přidělen za trvání manželství dne 27. 4. 1981, a to jako byt náhradní za byt, který byl přidělen stěžovatelčinu manželovi (žalovanému) v roce 1969 ještě před uzavřením manželství se stěžovatelkou. Přidělením náhradního bytu vzniklo oběma právo společného užívání bytu, které se posléze ze zákona transformovalo ve společný nájem bytu manželů. Po rozvodu manželství v roce 2006 podala stěžovatelka žalobu na zrušení společného nájmu bytu s tím, že navrhovala, aby se stala výlučným nájemcem bytu. Důvodem žaloby byly rozpory mezi účastníky o dalším trvání nájmu, které vyvrcholily v souvislosti s možnou privatizací bytu a jeho převedením do osobního vlastnictví.
Obecné soudy napadenými rozhodnutími stěžovatelce nevyhověly a naopak určily výlučným nájemcem bytu žalovaného. Jako rozhodující důvod spatřovaly v zásluze žalovaného na získání nájmu předchozího bytu v roce 1969, za který byl předmětný byt získán jako náhrada. Současně bylo soudy přihlédnuto k tomu, že žalovaný má prostředky na privatizaci bytu a může tak byt koupit, následně prodat a z toho realizovat povinnost zajistit stěžovatelce náhradní byt. Stěžovatelka však obecným soudům vytýká, že nebylo vůbec zohledněno hledisko účelného využití bytu, neboť je to ona, kdo má skutečný zájem byt dále užívat a kdo má s ohledem na délku bydlení a svůj věk k bytu citovou vazbu. V tomto směru stěžovatelka podepřela svá tvrzení o nový důkaz, který předložila až v odvolacím řízení, a to žádost žalovaného o přijetí do domova důchodců. K tomuto důkazu však odvolací soud nepřihlédl a pouze v odůvodnění uvedl, že podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Stěžovatelka se domnívá, že tímto procesním postupem porušil odvolací soud §213 o. s. ř. , podle kterého odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci.
Pokud jde o nepřiznání vypořádacího podílu na společném jmění manželů, má stěžovatelka za to, že obecný soud tím porušil §149 odst. 2 o. z. Stěžovatelka se domnívá, že úspory žalovaného jednoznačně patří do společného jmění manželů, neboť je žalovaný uspořil za trvání manželství. Stěžovatelka se naopak starala o domácnost a platila běžné denní výdaje domácnosti ze svých příjmů, a nemohla proto ušetřit částku, jakou ušetřil žalovaný.
S ohledem na tyto skutečnosti má stěžovatelka za to, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy zejména nedostály zásadě volného hodnocení důkazů, neboť pokud by postupovaly a posoudily všechny důkazy v souladu s ust. §132 o. s. ř., pak by nepochybně byla určena výlučným nájemcem bytu ona, a byl by jí také přiznán vypořádací podíl z částky 510.000 Kč.
Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka zopakovala argumenty předestřené již v řízení před odvolacím soudem, které představují v podstatě polemiku s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy stran podmínek určení výlučného nájemce předmětného bytu a stran rozdělení společného jmění manželů. Tyto argumenty se pak stěžovatelka snaží v ústavní stížnosti více méně mechanicky subsumovat pod ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte zdůraznil, za jakých podmínek provádí přehodnocování skutkových zjištění provedených obecnými soudy. Ústavní soud přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů došlo ze strany obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že jsou zde dány důvody pro to, aby byl výlučným nájemcem určen bývalý manžel stěžovatelky a aby byly každému z účastníků přiznány ty finanční částky, které v podmínkách odděleného hospodaření domácnosti sami našetřili na svých úsporách. Ústavní soud má za to, že zejména odvolací soud velmi zevrubně tyto důvody rozebral a zdůvodnil, proč upřednostnil kritérium "zásluhy" bývalého manžela stěžovatelky na získání předmětného bytu. Rovněž úvahy odvolacího soudu stran odděleného hospodaření domácnosti účastníků a z toho vyvozený závěr o rozdělení společného jmění manželů podle stavu individuálních úspor toho kterého z účastníků, považuje Ústavní soud za logické a zcela navazující na provedené dokazování a zjištěný skutkový stav.
Pokud jde specificky o námitku stěžovatelky týkající se toho, že odvolací soud nepřihlédl k žádosti žalovaného o umístění v domově důchodců a že v odůvodnění pouze lapidárně odkázal na §154 odst. 1 o. s. ř., ani v této skutečnosti Ústavní soud nemohl spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Především Ústavní soud tomuto odkazu rozumí tak, že sama podaná žádost neznamená, že žalovaný nejeví o byt zájem, resp. že k okamžiku rozhodování žalovaný dosud předmětný byt neopustil (odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu výslovně uvedl, že v listopadu 2007 sporný byt užívali oba účastníci). Nicméně za situace, kdy obecné soudy zvolily jako prioritní hledisko zásluhu žalovaného na získání bytu (tuto skutečnost odvolací soud zdůraznil mimo jiné i při posuzování tohoto důkazu), byl důkaz žádostí žalovaného o umístění do domova důchodců v celém kontextu hodnocení důkazů vlastně irelevantní, nezpůsobilý změnit závěry soudu.
Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu