ECLI:CZ:US:2008:2.US.353.08.1
sp. zn. II. ÚS 353/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti RNDr. F. Č., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 č. j. 16 Co 328/2007-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 2. 2008 a splňuje i další formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 24 C 43/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl rozsudkem ze dne 30. 5. 2006 č. j. 24 C 43/2005-103 žalobu, jíž se stěžovatel domáhal proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu č.p. 679 Praha 8 - Trója, Vřesová ul. (dále jen "žalovaný") zrušení usnesení přijatého dne 29. 9. 2004 shromážděním žalovaného v bodech 4), 7), 8), 9) a 12), týkajících se rozpočítávání nákladu na správu a zpracování vyúčtování podle přepočítávacích jednotek, rozpočítávání nákladů na úklid, osvětlení společných prostor a provoz výtahů. Dovodil, že stěžovatel jako přehlasovaný spoluvlastník je oprávněn napadnout přijaté usnesení žalobou dle §11 odst. 3 zákona č. 72/1992 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), tuto žalobu však shledal nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo přijato orgánem žalovaného, který byl oprávněn je učinit, a bylo přijato potřebnou většinou přítomných hlasů, přičemž neshledal, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s dobrými mravy.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 č. j. 12 Co 450/2006-129 tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale z jiného právního důvodu. Dovodil totiž, aniž by se zabýval věcí samou, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že otázka pasivní legitimace žalovaného nebyla posouzena správně. Poukázal přitom na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 646/2004.
Odvolací soud se v dalším řízení zabýval meritem věci a rozsudkem ze dne 20. 11. 2007 č. j. 16 Co 328/2007-152 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Posledně citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, která je obsahově totožná s odvoláním. Zejména namítá extrémní rozpor při výkladu jednoduchého práva, a to ustanovení §15 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, rozpor při výkladu termínu "dohoda", kterou nelze zaměňovat za majoritní rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek k tíži minoritních vlastníků jednotek dle jejich velikosti či druhu, a nesprávný výklad ustanovení §9a odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Poukazuje na různě velké bytové jednotky v předmětném domě a vyslovuje názor, že rozhodnutí společenství vlastníků o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek, které nijak nerozlišuje mezi počtem uživatelů jednotlivých jednotek, např. koeficientem dle velikosti bytu, nýbrž paušálně stanoví stejnou platbu pro všechny byty, se příčí dobrým mravům ve smyslu §39 občanského zákoníku. Uvedený princip dle něj rezignuje na úhradu služeb dle jejich předpokládané spotřeby , což není v souladu se základními principy spravedlnosti. Vznáší argumenty, pro něž považuje usnesení shromáždění společenství vlastníků za neplatné. Dle něj se odvolací soud nevypořádal se zásadním rozporem mezi smlouvou o správě i aktuálním zněním stanov společenství na straně jedné a napadeným rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek na straně druhé a nevypořádal se ani s námitkou, že shromáždění vlastníků jednotek nebylo usnášeníschopné. Přijaté usnesení společenství vlastníků je údajně v rozporu i se stanovisky Ministerstva financí, na jejichž obsah stěžovatel poukazuje.
Po prostudování obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost právního posouzení věci, k němuž dospěly extrémním výkladem ustanovení zákona o vlastnictví bytů. Uplatňuje přitom stejné argumenty, které použil v řízení před obecnými soudy, a s nimiž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, ale pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a z připojeného spisového materiálu je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jejich závěru, že napadené usnesení shromáždění žalovaného bylo přijato orgánem žalovaného, který byl oprávněn jej učinit, a to zákonem stanoveným způsobem, odpovídá dikci zákona, konkrétně ustanovení §9 odst. 1, §9a odst. 2, §11 odst. 2, 3 a §13 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, a z ústavního hlediska jim nelze nic vytknout. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že soudy provedly výklad termínu "dohoda" užitého v ustanovení §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů v rozporu s ustálenou praxí, když dle názoru stěžovatele nelze tuto dohodu zaměňovat za majoritní rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek k tíži minoritních vlastníků jednotek dle jejich velikosti či druhu. Úvaha soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, podle níž lze pod pojem dohody ve smyslu §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů podřadit i usnesení shromáždění společenství vlastníků přijaté na základě zákonem upraveného mechanismu hlasování, je naopak v souladu se závěry Ústavního soudu, vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 646/04 ze dne 8. 3. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, nález č. 49, str. 525) nebo v usnesení sp. zn. II. ÚS 1501/07 ze dne 27. 9. 2007 a odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, na niž odkazuje v napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze. Soudy obou stupňů se také náležitě vypořádaly s tvrzeným rozporem způsobu vyúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek (jak byly rozhodnutím žalovaného odpovídající většinou přijaty) s dobrými mravy. V tomto směru učiněné závěry nevybočují z mezí ústavnosti, stejně jako závěry, jimiž se soudy vypořádaly s tvrzeným rozporem přijatého způsobu rozúčtování s metodickými pokyny Ministerstva financí, a lze na ně odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné je znovu opakovat.
Při hodnocení opodstatněnosti tvrzení stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nedostatku usnášeníschopnosti shromáždění žalovaného, je nutno vyjít z prohlášení právní zástupkyně stěžovatele, předneseného u jednání před soudem prvního stupně dne 23. 5. 2006 (viz Protokol o jednání č. l. 94 spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 8). Právní zástupkyně zde uvedla, "že při sepisování žaloby žalobce vycházel z listin, které měl k dispozici, a proto také napadal i nedostatek usnášeníschopnosti shromáždění. V současné situaci tedy žalobce nezpochybňuje, že shromáždění Společenství vlastníků bylo usnášení schopné a že bylo přijato platné usnesení. Nyní tedy žalobce trvá na žalobě v rozsahu vymezeném primárním petitem...". Vzhledem k tomuto konstatování, k němuž zástupkyně stěžovatele přistoupila poté, kdy bylo v naznačeném směru doplněno dokazování, nemůže nyní stěžovatel důvodně soudům vytýkat, že se jeho námitkou o nedostatku usnášeníschopnosti shromáždění již nezabývaly a vyšly ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska je napadený rozsudek, potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu