ECLI:CZ:US:2008:2.US.374.08.1
sp. zn. II. ÚS 374/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, směřující proti rozhodnutí předsedy kárné komise České advokátní komory ze dne 6. 12. 2007 ve věci sp. zn. K 119/06, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měl být porušen i čl. 37 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR.
Napadeným rozhodnutím předsedy kárné komise České advokátní komory bylo rozhodnuto, že členové kárného senátu složeného z JUDr. Vladimíra Císaře, JUDr. Václava Kaliny a JUDr. Heleny Sieglové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci kárně obviněného stěžovatele ve věci sp. zn. K 119/06.
Stěžovatel, v souvislosti s kauzalitou dalších rozhodnutí, považuje napadené rozhodnutí za zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatel připomíná, že je z titulu palmárních nároků věřitelem České strany sociálně demokratické, v důsledku čehož dle jeho názoru čelí od roku 2000 permanentnímu nátlaku a šikaně ze strany orgánů veřejné moci. V této souvislosti by mělo být existenčním zájmem České advokátní komory podpořit svého člena v zápase se zvůlí státní moci. Stal se však pravý opak, když Česká advokátní komora vedla proti stěžovateli řadu kárných řízení, přestože tak v obsahově obdobných věcech do té doby nečinila (v otázce řádného výkonu funkce správce konkursní podstaty advokátem).
Na IV. sněmu České advokátní komory konaném dne 21. 10. 2005 podal stěžovatel stížnost na ohrožení nezávislého výkonu advokacie postupem orgánů komory. Tato stížnost nebyla orgány České advokátní komory řádně projednána, a proto podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 11. 2005 proti České advokátní komoře žalobní návrh, kterým se domáhal určení, že jeho právo účasti na uvedeném sněmu bylo způsobem projednávání jeho stížnosti porušeno. V situaci, kdy nebyla Česká advokátní komora schopna předložit soudu zápis z jednání sněmu, navrhl stěžovatel, aby soud určil, že jednání tohoto sněmu, včetně volby orgánů komory, je neplatné. O tomto návrhu nebylo soudem v době podání ústavní stížnosti pravomocně rozhodnuto.
Dle názoru stěžovatele je pojmově vyloučeno, aby v průběhu soudního sporu se stěžovatelem o platnost volby orgánů České advokátní komory byli členové orgánů komory, jejichž mandát byl založen touto spornou volbou, vůči stěžovateli nestranní a nezávislí. Existence soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 272/2005 tak dle stěžovatele vylučuje nepodjatost členů kárného senátu i ostatních orgánů České advokátní komory.
Napadeným rozhodnutím předsedy kárné komise mělo být zpochybněno právo stěžovatele domáhat se soudní ochrany svého práva účasti na sněmu, porušeného způsobem projednání jeho stížnosti. Napadené rozhodnutí tak lze podle stěžovatele vyložit i tak, že je tímto předjímáno rozhodnutí odvolacího soudu, čímž je zpochybněno jeho právo na projednání žalobního návrhu nezávislým a nestranným soudem.
Současně stěžovatel s odkazem na čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství žádá, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl podle komunitárního práva, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora. Pro případ, že soud zjistí, že Evropský soudní dvůr dosud otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí Evropské unie neřešil, stěžovatel navrhuje, aby soud věc postoupil Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel označil napadené rozhodnutí, a odpovídá tomu i obsah posuzovaného podání, jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pročež shledal Ústavní soud projednávané podání zjevně neopodstatněným, byť by se Ústavnímu soudu nabízelo odmítnutí ústavní stížnosti jako podání nepřípustného.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 6, str. 53 a násl.).
Stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy o návrhu na jeho kárné potrestání ve smyslu §32 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii nebylo meritorně rozhodnuto. Námitky vznesené v ústavní stížnosti tak může stěžovatel uplatnit v rámci přezkumu rozhodnutí kárné komise ve věci samé nejen dle institutů uvedených v zákoně o advokacii, ale i před obecnými soudy ve smyslu §65 a násl. soudního řádu správního (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 21/2004), případně dle §244 a násl. občanského soudního řádu. Teprve po vyčerpání těchto prostředků ochrany stěžovatelových práv, bude-li se stále domnívat, že jím tvrzený protiústavní stav napraven nebyl, mohl by se domáhat zásahu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března 2004 ve věci sp. zn. IV. 34/04).
Zjevná neopodstatněnost posuzovaného podání je potom odrazem té skutečnosti, že napadené rozhodnutí označuje, zdá se, stěžovatel toliko formálně, když ve své podstatě brojí proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v neustálém nátlaku a šikaně, jimž musí od roku 2000 ze strany orgánů veřejné moci čelit a jež se dle obsahu posuzovaného podání odrážejí v naříkaném jednání orgánů České advokátní komory.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti nicméně nikterak nevyplývá logicky odůvodnitelná kauzalita (např. toliko nepřímá ve smyslu §9 odst. 3 ve spojení s §42 odst. 2 zákona o advokacii) mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením stěžovatelova práva řádně se účastnit sněmu České advokátní komory (navíc i tato skutečnost podléhá soudnímu přezkumu, jenž nebyl v době podání ústavní stížnosti pravomocně ukončen). Potřebnou kauzalitu neshledal Ústavní soud ani ve vztahu mezi napadeným rozhodnutím a probíhajícím soudním sporem o neplatnost IV. sněmu České advokátní komory (soud má zkoumat naplnění zákonných náležitostí proběhnuvšího sněmu, nikoliv podjatost členů kárného senátu ve stěžovatelově věci).
Pokud se jedná o stěžovatelův argument, že nepodjatost členů kárného senátu vylučuje již sama skutečnost, že stěžovatel vede proti České advokátní komoře soudní řízení, Ústavní soud uvádí následující. Přisvědčil-li by Ústavní soud této stěžovatelově námitce, znamenalo by to, že minimálně do doby pravomocného ukončení soudního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 272/2005, by nebylo možno pokračovat v kárném řízení proti stěžovateli, neboť všichni členové kárného senátu by museli být na základě stěžovatelem předestřené logiky z projednávání věci vyloučeni. Dovedeno ad absurdum by potom de lege lata (srov. a contrario §2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., advokátní kárný řád) jakémukoli kárně obviněnému členovi České advokátní komory k účelové prolongaci jeho kárného řízení postačilo, aby podal proti České advokátní komoře správní žalobu. Stěžovatelově interpretaci podjatosti členů kárného senátu proto Ústavní soud nemůže přisvědčit.
Je proto nutno konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost, navzdory své obsáhlosti, postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci a takové podání musí Ústavní soud odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na předložení výše specifikované předběžné otázky k rozhodnutí Evropskému soudnímu dvoru. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Ústavní soud poskytl stěžovateli v reakci na jeho návrhy již několikrát výklad této problematiky (srov. usnesení ve věci sp.zn. IV. ÚS 416/05, sp. zn. I.ÚS 9/06, sp. zn. II.ÚS 347/07). Ani v tomto případě se stěžovatelův návrh netýká výše naznačeného účelu řízení před Evropským soudním dvorem, proto by předložení věci tomuto judiciálnímu orgánu Evropských společenství postrádalo jakýkoliv smysl.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu