ECLI:CZ:US:2008:2.US.377.08.1
sp. zn. II. ÚS 377/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. A., zastoupeného JUDr. Monikou Profousovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. prosince 2007, č. j. 1 NZC 409/2004-52, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. února 2008 se stěžovatel domáhá rozhodnutí s výrokem, že sdělením označeným v záhlaví, kterým nebylo vyhověno jeho podnětu k podání návrhu na popření otcovství, byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z listin předložených stěžovatelem a z jeho sdělení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 26. července 1997 manželství s O. J. Za trvání tohoto manželství se dne 25. února 2003 narodila manželce stěžovatele dcera Jana (jedná se o pseudonym). Toto manželství bylo s právní mocí dne 29. 7. 2004 rozvedeno, když předtím byla dcera Jana soudem schválenou dohodou stěžovatele a jeho manželky svěřena do výchovy matky a stěžovatel se zavázal přispívat na výživu dcery. Poté stěžovatel zjistil, že stěžovatelka měla vztah se Z. P. Testy DNA, které si stěžovatel v této věci nechal udělat, absolutně vyloučily, že by byl otcem. Proto se podáními ze dne 30. listopadu 2004, 24. července 2005 a naposledy 27. srpna 2007 obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství s tím, aby bylo popřeno jeho otcovství k nezletilé Janě. Uváděl přitom, že je v zájmu dítěte, aby znalo své biologické rodiče. Dále uváděl, že ekonomická situace tvrzeného biologického otce je příznivější než jeho, a proto by se faktický stav změnil ve prospěch dítěte. Konečně uváděl, že tvrzený biologický otec žije v těsném sousedství dítěte, a proto by v budoucnu mohlo dojít k vytvoření bližší citové vazby. Ve vztahu k sobě uvedl, že nemá s dítětem vytvořen žádný vztah a závazek k němu je dlouhodobě překážkou jeho současného partnerského vztahu. Argumentoval i dobrými mravy. V jednom případě se na Nejvyšší státní zastupitelství obrátila v této věci i matka dítěte. Různé státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství postupně sděleními pod sp. zn. 1 NZc 409/2004 ze dne 10. května 2005, ze dne 21. října 2005 a ze dne 4. prosince 2007 oznámily, že podmínky §62 zákona o rodině nebyly splněny, a proto návrh na popření otcovství nebude podán. Totéž bylo sdělením č. j. 1 NZC 83/2006-15 ze dne 27. července 2006 oznámeno matce k jejímu podnětu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze strany státní zástupkyně byl nesprávně aplikován §62 zákona o rodině, neboť zájmem dítěte je podle něj především to, aby vztahy mezi rodiči a dítětem odpovídaly vztahům biologickým.
Problematikou nadnesenou stěžovatelem se Ústavní soud opakovaně zabýval a vždy dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 430/98 in U 69/12 SbNU 521; sp. zn. III.ÚS 578/01, sp. zn. II.ÚS 299/02, sp. zn. III.ÚS 628/05, sp. zn. I.ÚS 214/06, sp. zn. IV.ÚS 466/07, a sp. zn. IV.ÚS 466/07 vše in http:// nalus.usoud.cz), resp. v závislosti na typu návrhu o nepříslušnosti Ústavního soudu k jeho projednání (sp. zn. IV.ÚS 339/05, sp. zn. IV.ÚS 158/06, sp. zn. III.ÚS 289/07, sp. zn. III.ÚS 472/07, sp. zn. II.ÚS 1944/07, a sp. zn. III.ÚS 1506/07 vše in http://nalus.usoud.cz). S ohledem na to, že se stěžovatel domáhá toliko vyslovení rozporu postupu státní zástupkyně (vyjádřeného jemu zaslaným sdělením) s jeho ústavně zaručenými základní právy, je Ústavní soud k rozhodnutí o takto pojaté ústavní stížnosti příslušný. Současně však Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe v této oblasti.
Za východisko shora uvedeného ustáleného právního názoru je třeba považovat skutečnost, že nejvyšší státní zástupce není oprávněn na základě §62 odst. 1 zákona o rodině autoritativně rozhodovat o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech, což platí i pro základní práva na soukromý a rodinný život, kterých se stěžovatel dovolává. Pravomoc rozhodovat o poměru rodičů k dětem totiž výlučně přísluší soudu, a návrh nejvyššího státního zástupce je pouze jedním z procesních prostředků, byť v posuzované problematice výlučným. Podnět k podání návrhu nejvyššího státního zástupce na popření otcovství je tedy možno považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání tohoto návrhu, bez jakýchkoliv dalších důsledků, podobně jako v případě podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. III. ÚS 124/93 in U 4/2 SbNU 203; aj.). Ostatně i nauka se přiklonila k názoru, že na podání návrhu nejvyššího státního zástupce na popření otcovství neexistuje právní nárok [Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 262. bod 4.; Haderka, J.: Právní postavení prarodičů vůči vnukům (v osobní oblasti) in PrRo 1990, 10: 520].
Co do materiální oblasti je při zpracování podnětu k návrhu na popření otcovství třeba postupovat v souladu s §62 odst. 1 zákona o rodině a s pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2003, přičemž obojí obecně vychází z přednosti zájmu dítěte, na němž je založena i konstrukce Úmluvy o právech dítěte. Z části IV. metodického návodu, připojeného ke shora uvedenému pokynu obecné povahy, vyplývá, že je třeba zvažovat tam vypočtené okolnosti zesilující zájem dítěte a okolnosti zeslabující zájem dítěte v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k dalším skutečnostem, které vyšly v průběhu šetření najevo tak, aby z hodnocení vyplynul nezvratný závěr o existenci či neexistenci zájmu dítěte na uspořádání rodinných vztahů prostřednictvím institutu popření otcovství nejvyšším státním zástupcem. Mezi okolnostmi zeslabující zájem dítěte je pak konkrétně uvedena situace, že biologický otec dítěte není znám nebo se k dítěti nehlásí, své otcovství zpochybňuje a není ochoten se podrobit znaleckému zkoumání (rozuměno samozřejmě před podáním návrhu nejvyšším státním zástupcem).
K posledně uvedenému také došlo, protože v rámci šetření Nejvyššího státního zastupitelství se Z. P., označený stěžovatelem i matkou za biologického otce "k nezl. Janě nehlásí, nepodílí se na její výchově ani výživě, nestýkají se a také není ochoten se podrobit znaleckému zkoumání". Nejvyšší státní zastupitelství se tedy argumentací stěžovatele v tomto směru zabývalo, provedlo k němu šetření a dospělo ve vztahu k němu k negativnímu závěru. Závěr, že nástup nejistoty ohledně otcovství, případně pouhá změna osob při zachování podobně neexistujícího citového vztahu mezi otcem a dítětem, tak jak je stěžovatelem deklarován pro současnost, není v zájmu dítěte, tedy odpovídá zjištěním, která byla v rámci šetření ohledně kladného vyřízení žádosti stěžovatele učiněna. Nejvyšší státní zastupitelství tedy při vyřizování podnětů stěžovatele postupovalo v souladu s právním řádem a předvídatelně.
Je významné, že zjištění zájmu dítěte v tomto směru přísluší podle ustáleného výkladu obecných soudů pouze nejvyššímu státnímu zástupci, a nikoliv soudu (srov. stanovisko Cpj 228/81 in systém Aspi). I proto se nelze divit odborné kritice stávající právní úpravy, jež popěrné právo po uplynutí lhůty stanovené v §61 zákona o rodině přiznává pouze nejvyššímu státnímu zástupci (Spáčil, J.: Určení a popření otcovství po novele zákona o rodině in systém Aspi). Ústavní soud by se v této věci snad mohl meritorně angažovat, ale pouze v důsledku přímo soudního řízení vedeného v této věci stěžovatelem. V takovém případě by bylo otázkou, nakolik je nezbytné či přiměřené s ohledem na zájem dítěte a jeho rodičů, případně širší rodiny, že je posuzování zájmu dítěte v uvedeném směru svěřeno nejvyššímu státnímu zástupci a nikoliv přímo soudu na návrh prve uvedených osob. Na podkladě posuzované ústavní stížnosti nemá Ústavní soud možnost na tomto stavu nic změnit, protože problematičnost nespočívá v přiznání popěrného práva nejvyššímu státnímu zástupci podle §62 odst. 1 zákona o rodině, nýbrž v časovém omezení popěrného práva rodičů podle §61 zákona o rodině. Proto i případná problematičnost právní úpravy na zjevné neopodstatněnosti této ústavní stížnosti nemůže nic změnit.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomností účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu