ECLI:CZ:US:2008:2.US.419.08.1
sp. zn. II. ÚS 419/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti ROYAL Praha, a. s., se sídlem v Praze 5, Vrchlického 29, zastoupeného Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem 110 00 Praha I, Maiselova 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2005, č. j. 6 C 141/2005-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č. j. 25 Co 137/2006-84, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 3066/2007-120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci podal žalobce J. T., podnikající pod obchodní firmou J. T.-H., žalobu o zaplacení částky 60.002,30 Kč. Domáhal se jí na stěžovateli, jenž byl v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, zaplacení dlužného nájemného za období leden 2002, a to za užívání pronajatých prostor v domě čp. 421, Benešovo nám. v Teplicích, na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 12. 2000. Stěžovatel namítal, že nájemní smlouva je neplatná. Žalobci také dne 18. 9. 2001 oznámil, že prostory v jeho domě vyklidil, a ten tudíž nemá právo ani na úhradu bezdůvodného obohacení. Důvody neplatnosti nájemní smlouvy spatřoval v tom, že smlouva byla uzavřena osobou, která k tomu nebyla oprávněna, a dále v tom, že pronajímané prostory v době uzavření předmětné nájemní smlouvy byly ještě stále pronajaty na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2000 předchozímu nájemci A. M.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval důkazy, které v řízení provedl, a odvolal se i na řízení, které bylo se stěžovatelem vedeno u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 149/2002, Zde byla jako předběžná otázka posuzována platnost nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem J. T. dne 5. 12. 2000. Provedené důkazy vyhodnotil tak, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že k uzavření předmětné nájemní smlouvy došlo a současně nebylo zjištěno, že by některý z účastníků této smlouvy učinil krok směřující k jejímu účinnému ukončení. K námitkám stěžovatele ohledně neplatnosti smlouvy uvedl, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by zpochybnily závěry soudů projednávajících věc vedenou pod sp. zn. 9 C 149/2002, které ji posoudily jako platnou. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Dovolání, které bylo stěžovatelem podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť jím nebyla nastolena žádná otázka zásadního právního významu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zcela jedinečné skutkové okolnosti bez jakéhokoli judikatorního přesahu z hlediska právního posouzení věci přicházela - ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. - v úvahu přípustnost dovolání jen pro posouzení věci nižší instancí v rozporu s hmotným právem. Takové pochybení však dovolací soud neshledal.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Opakovaně argumentuje neplatností s ním uzavřené nájemní smlouvy. Neplatnost smlouvy podle něj plyne z toho, že předchozí nájemní poměr s A. M. nebyl řádně zákonem požadovanou písemnou formou ukončen. V této souvislosti poukazuje na provedené důkazy, z nichž části cituje a z jejichž vlastního zhodnocení dovozuje, že písemná dohoda o skončení nájmu s předchozím uživatelem uzavřena nebyla. Podle jeho názoru se obecné soudy nevypořádaly se zjevným rozporem objektivních skutečností vyplývajících z jednotlivých důkazů a učinily závěr na základě určitého důkazu, ze kterého však objektivně informace o skutečnosti, která je předmětem závěru soudu, nevyplývá. Byl tak podle něj překročen rozsah principu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., v důsledku čehož došlo k porušení práv na spravedlivý proces. Navrhl proto zrušení všech napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jimž není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, ani zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy, které není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudů v dané věci, zejména se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Poukazuje na rozhodnutí obecných soudů ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 149/2002 s tím, že soudy v této souzené věci zcela nekriticky převzaly důkazy a hodnocení důkazů z tohoto případu a ve skutečnosti se již opravdovým dokazováním a hodnocením provedených důkazů v této věci vůbec nezabývaly. O tom svědčí skutečnost, že do odůvodnění svých rozhodnutí převzaly celé pasáže z odůvodnění rozhodnutí z věci výše uvedené. Namítá i to, že ani Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 794/06 při projednávání jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů vydaným ve věci sp. zn. 9 C 149/2002 nezodpověděl, tak jako obecné soudy, otázku, z jakého konkrétního důkazu čerpaly informaci o tom, že dohoda o skončení nájmu nebytových prostor mezi J. T. a A. M. v písemné podobě existovala. V této souvislosti poukazuje i na to, že se v náhledu na otázku ukončení nájemního vztahu mezi J. T. a A. M. senáty odvolacího soudu liší, a poukazuje na řízení vedená u tohoto soudu pod sp. zn. 53 Co 514/2005 a 53 Co 462/2006.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí i obsahem připojených protokolů o výpovědi svědků a dalších rozhodnutí odvolacího soudu ve sporech o dlužné nájemné mezi týmiž účastníky, vycházejících ze stejného právního základu, lišících se pouze rozdílným obdobím, za které je nájemné požadováno, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitkám stěžovatele, týkajícím se hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy, nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů rozhodně neplyne, že by tyto závěry o existenci písemné dohody o ukončení předchozího nájemního vztahu dovodily pouze na základě důkazů, z nichž uvedená skutečnost nevyplývá. Jednak totiž stěžovatel ze svědeckých výpovědích, které navíc nevyznívají nijak jednoznačně, cituje pouze části nasvědčující jeho skutkové verzi a jednak pomíjí, že obecné soudy právě v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů stanovenými v ust. §132 o. s. ř. hodnotily všechny provedené důkazy ve vzájemných souvislostech a přihlížely ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Právě proto v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal odvolací soud také na to, že při uzavírání smlouvy vzal stěžovatel sám na vědomí skončení předchozího nájemního vztahu a že sám až do měsíce září 2001 nebytové prostory na základě s ním uzavřené smlouvy nerušeně užíval, řádně platil nájemné, aniž by platnost této smlouvy dříve on sám či někdo jiný jakkoli zpochybňoval. K otázce konkrétního důkazu o skončení předchozího nájmu v písemné podobě se obecné soudy odvolaly na písemný záznam o předání předmětných nebytových prostor pronajimateli. To, že stěžovatel s tímto hodnocením uvedeného důkazu nesouhlasí, samo o sobě nezakládá relevantní důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť hodnocení není ani nepřiměřené ani extrémní.
Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, stejně tak jako zdůvodnění soudu dovolacího, jehož postup je zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy upravujícími dovolací řízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a úvahy tam uvedené neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Na uvedeném pak v této posuzované věci nemůže ničeho změnit ani fakt, na který stěžovatel poukazuje, totiž, že jiný senát odvolacího soudu v jiné věci účastníků postupoval odlišně a k posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy považoval za potřebné provést další dokazování. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat ani skutečnost, že soudy použily v odůvodnění svých rozhodnutí doslovné citace ze svých předchozích rozhodnutí. Rozhodnutí soudu není autorským dílem, ale úředním dokumentem, a proto převzetí formulací z rozhodnutí, které se týkají provedení a hodnocení stejných důkazů, není porušením práva. Pro závěr, že soud vyhověl požadavkům procesního předpisu na něj kladeným v souvislosti s provedeným dokazováním a obsahovou náplní odůvodnění rozhodnutí, není proto rozhodující, zda použil zcela nových formulací, anebo převzal formulace již použité v jiném řízení.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu