ECLI:CZ:US:2008:2.US.507.08.1
sp. zn. II. ÚS 507/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 6 To 18/2008 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 583/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2008 a doplněnou podáním ze dne 4. 4. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující:
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 583/2006 rozhodl Okresní soud v Klatovech ve veřejném zasedání tak, že zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 164/2001 a skončené trestním příkazem ze dne 22. 8. 2001, kterým byl uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Okresní soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť ani po provedeném dokazování v projednávané věci nezjistil nové skutečnosti soudu dříve neznámé.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 31. 12. 2007 stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 6 To 18/2008 zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podanou. Stížnostní soud dospěl k závěru, že pokud bylo usnesení okresního soudu vyhlášeno dne 19. 12. 2007 ve veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele, který se po poučení nevyjádřil k možnosti podat opravný prostředek, pak třídenní lhůta k podání stížnosti podle §143 odst. 1 tr. ř. počala běžet dnem následujícím, tedy od 20. 12. 2007. Běh této lhůty skončil dne 27. 12. 2007, avšak stěžovatel podal stížnost osobně u Okresního soudu v Klatovech až 31. 12. 2007.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vytkl soudům obou stupňů, že se dostatečným způsobem nezabývaly skutečnostmi, které uvedl v návrhu na povolení obnovy řízení, a že neprovedly všechny důkazy, které k prokázání svých tvrzení označil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále rozvedl jednotlivé skutečnosti mající podle jeho názoru zásadní vliv na posouzení trestnosti jeho jednání.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Krajského soudu v Plzni, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení Okresního soudu v Klatovech, nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Plzni a hodnotil s ohledem na výše uvedené, zda stížnostní soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, stížnostní soud postupoval v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními trestního řádu, která upravují průběh řízení. Důvody, pro které stížnost stěžovatele zamítl, jsou v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje. V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil včasnost podání stížnosti, je tedy ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl. Ostatně stěžovatel skutečnost, že stížnost podal opožděně, ani nepopřel a naopak ji nepřímo potvrdil, když uvedl, že poučení okresního soudu o začátku běhu lhůty k podání opravného prostředku nesprávně pochopil. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že pokud se Krajský soud v Plzni předmětnou stížností stěžovatele věcně nezabýval, postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Pokud stěžovatel brojil proti usnesení Okresního soudu v Klatovech, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Plzni opožděně. Vzhledem k této skutečnosti stěžovatelem podanou stížnost nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Opožděným podáním stížnosti se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které stížnostnímu soudu zabránilo, aby se jeho stížností věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelův procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu