ECLI:CZ:US:2008:2.US.570.08.1
sp. zn. II. ÚS 570/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Malá 6, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008 č. j. 17 Ca 6/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mu byla přiznána náhrada řízení pouze v rozsahu zaplaceného soudního poplatku s odůvodněním, že stěžovatel náhradu nákladů řízení za právní zastoupení nespecifikoval.
Dle stěžovatele takovýto postup není možný, neboť náhradu nákladů řízení je možné nepřiznat pouze tehdy, pokud se jí účastník řízení vzdá, nebo když ji nespecifikuje ani na základě výzvy, která obsahuje poučení o tom, že následkem nespecifikování je nepřiznání náhrady. V daném případě k takové situaci však nedošlo. Krajský soud měl buď žalobce vyzvat s poučením, nebo měl náhradu nákladů za právní zastoupení přiznat podle informací obsažených ve spise, přičemž v žalobě byl požadavek na náhradu nákladů obsažen.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Plzni z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v žalobě navrhl, aby žalovaný byl zavázán uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši jejich dodatečné specifikace. Přípisem, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 23. 4. 2007, bylo stěžovateli zasláno vyjádření žalovaného k žalobě s informací, že žalovaný souhlasí s upuštěním od jednání. Současně byl stěžovatel ve lhůtě jednoho měsíce vyzván ke sdělení, zda i on souhlasí s upuštěním od jednání a zda pro případ úspěchu ve věci bude uplatňovat právo na náhradu nákladů řízení, či se tohoto práva vzdává. Stěžovatel k uvedené výzvě zaslal pouze repliku k vyjádření žalovaného, byl proto přípisem doručeným dne 26. 6. 2007 opětovně vyzván, aby ve lhůtě 2 týdnů sdělil, zda souhlasí s upuštěním od jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má se v souladu s ust. §51 odst.1 s.ř.s. za to, že souhlas je udělen. Současně byl vyzván, pro případ souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání písemně ve lhůtě 2 týdnů sdělit, zda bude uplatňovat právo na náhradu nákladů řízení, či se tohoto práva vzdá. V kladném případě měl specifikovat výši jím vynaložených nákladů, neboť tak do současné doby neučinil. Stěžovatel ani na uvedenou výzvu nereagoval, soud tedy napadeným rozhodnutím přiznal úspěšnému stěžovateli (v postavení žalobce) právo na náhradu nákladů, ovšem jen ve výši zaplaceného soudního poplatku, neboť náklady řízení přes výzvy soudu nebyly specifikovány.
Ústavní soud předesílá v souladu se svou předchozí judikaturou týkající se rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, že uvedená problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z výše uvedeného zcela jasně vyplývá, že soud ve vztahu ke stěžovateli postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního a stěžovatele řádně, dokonce opakovaně, vyzval k specifikaci nákladů řízení (či k vzdání se práva na náhradu nákladů řízení), což stěžovatel přislíbil již v žalobě. Stěžovateli, který ve stanovené lhůtě nereagoval na přípis, muselo být známo, že ve věci bude rozhodnuto bez jednání a že soudu nesdělil v jaké výši náklady řízení požaduje. Odpovědnost za pochybení na straně stěžovatele, který v řízení nepostupoval ve svém zájmu a neprovedl základní úkon, na jehož základě by bylo možno přiznat náklady řízení, nelze přenášet na soud požadavkem, aby soud sám vyčíslil, jaké eventuelní náklady žalobci vznikly. Stejně tak nelze soudu vytýkat nepoučení stěžovatele, že v případě nevyčíslení nákladů do doby rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání (na základě udělených "souhlasů"), mu nebude náhrada nákladů řízení přiznána. Použití výzvy s dovětkem týkajícím se následků nevyjádření se k určitému návrhu je na místě v případě návrhu dotýkajícího se postupu a vedení řízení soudu, nikoliv pokud jde o upozornění účastníka řízení na jeho opomenutí (viz. i §101 odst. 4 o.s.ř ve vazbě na §64 s.ř.s.). Ústavní soud proto neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu