ECLI:CZ:US:2008:2.US.611.08.1
sp. zn. II. ÚS 611/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. Ch., právně zastoupeného JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem Žižkovo nám. 19, Prostějov, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 1. 2008 č. j. 1 KZN 1408/2007-16, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. 1. 2008 č. j. 1 KZN 1408/2007- 25, usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Prostějov, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality ze dne 22. 11. 2007 č. j. ORPV-1201/TČ-70-2007 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Prostějov, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality ze dne 28. 11. 2007 č. j. ORPV-1201/TČ-70-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se měla dopustit podezřelá E. K. tím, že odcizila a poté prodala motorové vozidlo ve vlastnictví stěžovatele. Dalším usnesením Policie ČR bylo podle §80 odst. 1 věta první trestního řádu vráceno osobní motorové vozidlo a 2 kusy klíčů od zámku P. K., který je dobrovolně vydal dne 24. 5. 2007 podle §78 odst. 1 trestního řádu. Napadenými usneseními státního zástupce byly odmítnuty stížnosti stěžovatele jako poškozeného proti oběma usnesením policie. Současně stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Policii ČR vydat mu do tří dnů od vykonatelnosti nálezu předmětné osobní vozidlo.
Stěžovatel se dne 24. 5. 2007 obrátil na policii s trestním oznámením, dle kterého mu bylo odcizeno osobní motorové vozidlo, které měl uschováno v pronajaté garáži ve vlastnictví E. K. Po podání vysvětlení podezřelé bylo zjištěno, že předmětné vozidlo prodala prostřednictvím autobazaru P. K. Uvedla, že tak učinila se svolením stěžovatele a výtěžek z prodeje automobilu měl pokrýt jeho dluh za nezaplacené nájemné z garáže. Na základě výzvy policejního orgánu vydal P. K. dobrovolně automobil jako věc důležitou pro trestní řízení. Na základě dalšího šetření policejního orgánu bylo rozhodnuto o odložení trestní věci a o vydání vozidla tomu, kdo ho vydal.
Stěžovatel je přesvědčen, že vozidlo mělo být vydáno jemu, neboť dle jeho názoru dostatečně prokázal, že je vlastníkem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Část ústavní stížnosti směřuje proti usnesení policejního orgánu a posléze státního zástupce o odložení věci. Podstatou této části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání E. K. pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže a věc byla, podle §159a odst. 1 trestního řádu, odložena.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. sp. zn. Pl. ÚS 19/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje, podle pravidel trestního řízení, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelů na takový druh "satisfakce" (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291).
Rovněž v projednávané věci Ústavní soud dovodil, že v odložení trestního oznámení policejním orgánem a v zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci státním zastupitelstvím, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.
Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. I z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Druhá část ústavní stížnosti směřuje proti usnesením, která se týkají vydání věci - osobního motorového vozidla. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že věc byla vrácena tomu, kdo ji dle §78 odst. 1 trestního řádu dobrovolně vydal, tedy P. K., a nikoli jemu.
Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené v předcházejícím řízení orgány veřejné moci v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to více při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 trestního řádu, neboť státní zástupce na základě spisového materiálu neměl pochyb o tom, že majitelem předmětného vozidla je právě P. K., jemuž bylo vydáno. Zdůraznit je přitom třeba, že nejde o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému vozidlu. Usnesení podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a stěžovateli tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky. Poučením o této možnosti také státní zástupce uzavřel odůvodnění napadeného usnesení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu