ECLI:CZ:US:2008:2.US.614.06.1
sp. zn. II. ÚS 614/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Vladimírou Zukalovou, advokátkou se sídlem Brno, Jana Uhra 4, proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 17 Co 194/99 a sp. zn. 26 Co 170/2004 a proti postupu Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 19 C 264/92, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá vyslovení, že obecné soudy průtahy v řízeních vedených pod výše uvedenými spisovými značkami porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně tím mělo být zasaženo jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dne 15. 12. 1991 podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Blansku určovací žalobu týkající se pozemku p.č. 259 (resp. 2535) v katastrálním území Jedovnice. Řízení bylo poté vedeno pod rubrikovanou spisovou značkou u Městského soudu v Brně, jenž jej usnesením ze dne 2. 2. 1994 zastavil. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 1997 rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 11. 1. 1999 městský soud rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelův otec nikdy nebyl vlastníkem předmětného pozemku, a proto ani nikdy nemohlo vlastnické právo přejít na stěžovatele. Uvedený rozsudek krajský soud na základě odvolání stěžovatele zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění mj. konstatoval, že otci stěžovatele mohlo k danému pozemku svědčit vlastnické právo z titulu vydržení, a toto vlastnické právo tak mohlo posléze přejít i na stěžovatele. Městský soud po vrácení věci rozsudkem ze dne 6. 10. 2003 žalobu zamítl, když inter alia zpochybnil stěžovatelovu aktivní legitimaci. Na podkladě stěžovatelova odvolání ze dne 6. 10. 2003 krajský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 změnil rozsudek městského soudu (čistě z formálních důvodů) a stěžovatelovu žalobu zamítl, přičemž tomuto rozhodnutí předcházela stěžovatelova stížnost na nečinnost soudu ze dne 17. 3. 2006. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že by bylo nadbytečné se v daném řízení zabývat otázkou, zda vlastnictví k předmětnému pozemku mohl nabýt stěžovatelův otec vydržením.
Stěžovatel má za to, že se obecné soudy zabývaly v daném řízení i otázkami, které nebyly předmětem řízení, a následkem toho řízení trvalo téměř 15 let a docházelo v něm k průtahům, jež zapříčinily porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 660/03). Stěžovatel navíc připomíná, že by již nebylo účelné domáhat se obnovení soudního řízení, neboť většina relevantních svědků v průběhu minulých 15 let zemřela.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Vázán petitem ústavní stížnosti v duchu zásady iudex ne eat ultra petita partium, mohl Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost, v níž se stěžovatel nedomáhá zrušení žádného soudního rozhodnutí, posuzovat toliko z hlediska tvrzeného jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dle §82 odst. 3 písm. b) uvedeného zákona Ústavní soud, "jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. V souladu s citovaným ustanovením i právní teorií je proto nutné, aby naříkaný protiústavní stav byl v době projednávání ústavní stížnosti aktuální ve smyslu bezprostředního a přítomného zásahu. Z toho důvodu není odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 660/03 relevantní, neboť v této právní věci - na rozdíl od případu stěžovatele - soudní řízení v době rozhodování Ústavního soudu ještě neskončilo. Ústavní soud proto mohl identifikované aktuální průtahy řízení nálezem dle §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona shledat protiústavními a danému soudu zakázat, aby v průtazích pokračoval. V projednávaném případě přitom takový výrok z povahy věci (rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci) nepřichází do úvahy (srov. nález Ústavního soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 202/02, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, str. 325 a násl.).
Pouze ve formě obiter dictum proto Ústavní soud uvádí, že celková doba soudního řízení trvající téměř 15 let, z níž nikoli nepodstatou část nelze přičítat uplatňování procesních práv stěžovatele, vzbuzuje vážné pochybnosti o délce předmětného řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Odhlédneme-li od první fáze, zakončené usnesením krajského soudu ze dne 24. 2. 1997, v níž se řešila primární otázka podmínek řízení, není možno bagatelizovat, že o samotném meritu věci trvalo řízení téměř 10 let, nemluvě o skutečnosti, že řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu, jež bylo vydáno až po stížnosti stěžovatele na průtahy řízení. Za signifikantní je potom v projednávané věci třeba označit fakt, že více než 6 let řešily obecné soudy z popudu krajského soudu právní otázku, kterou odvolací soud nakonec označil v dané věci za zcela bezpředmětnou. Období, jehož délka by se sama o sobě nacházela na hraně přípustné délky řízení dle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, se tedy obecné soudy více než neefektivně věnovaly řešení právní otázky, jež z pohledu projednávaného předmětu řízení - dle názoru vyjádřeného v pravomocném rozsudku - nebyla vůbec právně relevantní.
Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy řízení před obecnými soudy skončilo pravomocným rozhodnutím v předmětné právní věci, ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, proto Ústavnímu soudu nepřísluší případné průtahy řízení svým rozhodnutím autoritativně indikovat.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu samotné průtahy v řízení nemohou být ani důvodem kasace napadeného rozhodnutí, pokud nedošlo v jejich důsledku k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, což Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli, pokud namítal porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel žalobou domáhal určení, že je vlastníkem předmětného pozemku; Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že se stěžovatel v projednávané věci domáhá ochrany vlastnického práva, které mu nikdy nesvědčilo, a to ani prizmatem doktríny legitimního očekávání. Z tohoto důvodu - zvláště pak v kontextu znění petitu ústavní stížnosti - v projednávané věci k porušení čl. 11 Listiny nemohlo dojít.
Návrh stěžovatele na hrazení nákladů řízení státem musel Ústavní soud taktéž odmítnout, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna. I v případě, že by Ústavní soud rozhodl v dané věci formou nálezu, nemohlo by být tomuto návrhu vyhověno, neboť jej stěžovatel nikterak neodůvodnil svými osobními a majetkovými poměry ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu