ECLI:CZ:US:2008:2.US.614.08.3
sp. zn. II. ÚS 614/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň JUDr. Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PhDr. M. K., 2) Mgr. M. Z., 3) K. S., 4) Ing. A. S., všech zastoupených JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem, se sídlem Nový lesík 998, 162 00 Praha, a 5) Mgr. H. S. a 6) Ing. I. H., obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, směřujících proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2007, č. j. 28 Cdo 3801/2007-182, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2006, č. j. 24 Co 335/2005-112, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 4, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti stěžovatelů směřující proti stejným v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v rámci jednoho řízení o určení vlastnického práva podle páté části občanského soudního řádu. Řízení o obou ústavních stížnostech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2008 spojena ke společnému řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. března 2005, č. j. 16 C 217/2003-71, v řízení podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") rozhodl, že tehdejší žalobci [stěžovatelé 1) - 4) a právní předchůdce stěžovatelů 5) a 6)] jsou spoluvlastníky parcely blíže specifikované ve výroku I. v podílech specifikovaných tamtéž (dále též "předmětný pozemek"). Tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. června 2003, č. j. PÚ 448/91-5, kterým pozemkový úřad rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") tak, že oprávněné osoby nejsou vlastníky tohoto pozemku, protože byl vyvlastněn k účelu, jemuž slouží, a to za náhradu.
K odvolání Městské části Praha 4 (vedlejšího účastníka řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 24 Co 335/2005-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami a Městská část Praha 4 je povinnou osobou a restituční nárok byl uplatněn včas. Nebylo dále pochyb o tom, že pozemek byl vyvlastněn na základě rozhodnutí Správy bytového hospodářství a stavebnictví rady ÚNV hlavního města Prahy ze dne 27. prosince 1955 za náhradu ve výši 28.532 Kčs, přičemž na pozemku byl v té době již vybudován obytný dům. Žalobci uplatnili restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona o půdě. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že náhrada za vyvlastnění byla vyplacena, a předmětný pozemek dodnes slouží účelu, pro který byl vyvlastněn - je na něm vybudován obytný dům. Odvolací soud s odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, dovodil, že v takovém případě, tj. když nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů výslovně uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, není namístě se zabývat doložením politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Pokud žalobci uváděli, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena, neodpovídá to skutkovému zjištění. Okolnost, že náhrada byla použita k úhradě pohledávky vůči právnímu předchůdci žalobců, nemění nic na tom, že došlo k vyvlastnění za náhradu, která navíc převyšovala náhradu za vyvlastnění podle tehdy platného právního předpisu, vyhlášky č. 228/1951 Ú. l. Pokud byla tehdy požadována náhrada ve vhodném pozemku, nešlo o nárok, ale o možnost takového postupu, tomu však nebylo vyhověno. V souladu s právním názorem soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. m) nebo písm. n) zákona o půdě. Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že okolnost, že na pozemku byl vybudován obytný dům předtím, než došlo k vyvlastnění pozemku, svědčí o politické persekuci. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že k takovým případům docházelo a dochází i dnes (např. při výstavbě dálnic), v případech, kdy majetkoprávní vypořádání je složité a věc nelze včas vyřídit.
Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2007, č. j. 28 Cdo 3801/2007-182, zamítnuto. Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího připustil, že je třeba zabývat se tvrzeným restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, pokud by bylo nesporně prokázáno, že nebyl naplněn některý jiný restituční titul uvedený v §6 odst. 1 tohoto zákona. To vyplývá i z výše citovaného stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Tak je tomu např. i v projednávaném případě, kdy odvolací soud uzavřel, že nebyl zjištěn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) nebo písm. n) zákona o půdě - nedošlo totiž k vyvlastnění předmětného pozemku za podmínek, které jsou v těchto ustanoveních uvedeny. Odvolací soud se však ve skutečnosti zabýval i restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, když konstatoval, že nelze spatřovat politickou perzekuci ve skutečnosti, že dům byl na předmětném pozemku vybudován ještě předtím, než došlo k jeho vyvlastnění, protože k obdobným případům docházelo a dochází i dnes při nevyjasnění majetkových poměrů. Dovolací soud s tímto závěrem souhlasí, a to obzvlášť za situace, kdy ze spisu, i z tvrzení samotných dovolatelů, jednoznačně vyplývá, že posledním vlastníkem, zapsaným pro daný pozemek v pozemkové knize, byla firma J. K. a syn, jež byla znárodněna výměrem z 21. listopadu 1950, spolu s tím, že ze skutkových zjištění provedených soudem nebo správním orgánem nevyplynula najevo žádná konkrétní okolnost, která by naplnění tohoto restitučního důvodu dokládala. Mezi účastníky nebylo sporné ani to, že k přechodu předmětného pozemku na stát došlo vyvlastněním. Důvodem vyvlastnění byla podle dobových dokladů výstavba projektovaná Státním ústavem pro projektování výstavby hlavního města Prahy. Výstavba se uskutečnila a účelu vyvlastnění pozemek dosud trvale slouží, což je rovněž nesporné. Z toho jednoznačně vyplývá správnost závěru odvolacího soudu, že nebyl naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, kterým je vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Dovolací soud považoval za správný i závěr, že není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, tj. vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Skutečnost, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla vyplacena, vyplývá ze skutkových zjištění soudu, která nebyla dovolateli napadena. Za správný považuje dovolací soud i závěr odvolacího soudu, že není již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo, včetně toho, že sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního ústavu.
Stěžovatelé 1) - 4) v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího a dovolacího soudu, přičemž zastávají stanovisko, že v jejich případě je dán důvod pro vydání předmětného pozemku nejen podle §6 odst. 1 písm. r), ale i podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, poněvadž dle jejich názoru v dané věci došlo k vyvlastnění bez vyplacení náhrady, neboť pohledávka, na kterou byla vyplacena náhrada za pozemek se netýkala oprávněných osob, tedy stěžovatelů, ale šlo o dávku z přírůstku hodnoty majetku.
Stěžovatelé 5) a 6) v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), jakož i práva na svobodné podnikání (čl. 26 Listiny). V prvé řadě ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítají jeho zmatečnost, neboť dovolací soud, přestože byli stěžovatelé 5) a 6) v řízení zastoupeni advokátem, s nimi jako s dovolateli nejednal a jejich dovoláním se vůbec nezabýval a nerozhodl o něm. V postupu Nejvyššího soudu, který s nimi nejednal jako s účastníky a jejich dovoláním a argumentací se nezabýval, spatřují stěžovatelé 5) a 6) porušení práva na spravedlivý proces. Co se týče vlastního věcného rozhodování obecných soudů poukazují stěžovatelé 5) a 6 ) na ústavní stížnost stěžovatelů 1) - 4) a ve shodě s nimi argumentují ohledně prokázání restitučního titulu. Vyslovili přesvědčení, že ve věci prokázali restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n), případně podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Zásadně přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího i dovolacího soudu, že nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Zdůrazňují, že v jejich případě došlo k vyvlastnění na základě politické majetkové perzekuce způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Za naprosto nepochopitelné považují odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, že k obdobným postupům, kdy na pozemku stěžovatelů byl vybudován dům dříve, než došlo k vyvlastnění tohoto pozemku, dochází i dnes, např. při stavbě dálnic. V této souvislosti žádají Ústavní soud o vyjádření se k tomuto argumentu. Opětovně vyjádřili přesvědčení, že není možné odkazem na excesy, které by byť i realizovaly orgány státu v současnosti, schvalovat excesy, ke kterým došlo v minulosti. Argumentace obecných soudů popírá jedno se základních lidských práv. Rovněž uvedli, že pokud orgány státu postupovaly v daném případě tak, že nejprve nemovitosti zastavěly a teprve poté rozhodly o jejich vyvlastnění, nelze toto považovat za legitimní postup při vyvlastňování.
Ústavní soud si k dané věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že soud prvního stupně vyšel ze správného skutkového zjištění, ale nesprávně aplikoval právní předpisy. Poukázal přitom na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, sp. zn. Cpjn 36/95. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o vyvlastnění, tedy o způsob přechodu na stát, který upravuje §6 odst. 1 písm. m) nebo n) zákona o půdě, a že tento restituční titul není naplněn, pak bylo v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu bez dalšího žalobu zamítnout a soud prvního stupně neměl zkoumat, zda je naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Vyjádřil přesvědčení, že v případech, kdy došlo k vyvlastnění pozemku podle zákona, v obecném zájmu, za náhradu a k účelu, kterému pozemek stále slouží, nepřichází v úvahu posuzování takového případu jako "politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody." Na závěrech obsažených v rozhodnutí odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že náhrada za vyvlastnění byla fakticky použita k úhradě vůči právnímu předchůdci žalobců. Ve skutečnosti, že na pozemku byl vybudován obytný dům dříve, než-li došlo k jeho vyvlastnění, rovněž nelze spatřovat politickou perzekuci.
Městská část Praha 4 jako vedlejší účastník řízení ve vztahu k námitce zmatečnosti dovolacího řízení uvedla, že ji nepovažuje za důvodnou. Podle ní se dovolací soud zabýval dovoláním právní předchůdkyně stěžovatelů 5) a 6), což vyplývá i ze spisu. K věcným námitkám uvedla, že stěžovatelé v podstatě opakují námitky a tvrzení z dosavadního řízení, aniž by však prokázali porušení ústavně zaručených práv a svobod. K námitkám stěžovatelů ve vztahu k §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě vedlejší účastnice konstatovala, že nelze dovodit postižení stěžovatelů v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji. Politickou perzekuci není možno spatřovat v tom, že stát dostatečně nerespektoval práva stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců v rámci řízení o povolení a kolaudaci stavby. Předpokladem naplnění §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě je individuálně namířená perzekuce z politických důvodů.
Nejvyšší soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a Pozemkový fond jako vedlejší účastník řízení se svého postavení vzdal.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se nejprve vypořádal s námitkou zmatečnosti v rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou uplatnili stěžovatelé 5) a 6). Pochybení Nejvyššího soudu spatřují v tom, že je opomenul jako účastníky dovolacího řízení a jejich námitkami se nezabýval. Je pravdou, že v poměrně zmatečné situaci po úmrtí H. H. dovolací soud vyšel z toho, že její právní nástupci nejsou zastoupeni, ačkoliv ve spise je založeno dovolání i s plnou mocí pro zastupování H. H. i jejich právních nástupců, které nakonec převzal Mgr. Michal Kojan. Tato skutečnost však dle názoru Nejvyššího soudu nebránila projednání věci. Pochybením, kterého se Nejvyšší soud dopustil, ovšem zůstává, že nepřihlédl k námitkám právních nástupců H. H., tedy stěžovatelů 5) a 6). Na druhé straně je ale třeba konstatovat, že námitky stěžovatelů 5) a 6) obsažené v dovolání byly obsahově podobné jako námitky ostatních stěžovatelů a dovolací soud je v podstatě ve svém rozhodnutí vyřešil, byť z čistě formálního hlediska nebyl jeho postup zcela v pořádku.
Co se týče samotných věcných námitek stěžovatelů, Ústavní soud zdůrazňuje, že jejich námitky jsou spíše polemikou s právními závěry obecných soudů, aniž by však jejich protichůdné názory byly vybaveny relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud totiž v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud podotýká, že s námitkami stěžovatelů ohledně naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. r) i podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě se odvolací, ale zejména soud dovolací ve svém odůvodnění řádně vypořádal. V nastolené otázce zastává Ústavní soud názor vyjádřený např. v nálezu II. ÚS 314/97, podle něhož odpovídá účelu restitučního zákona o půdě a znění jeho §6 odst. 1, že v jednotlivých konkrétních situacích může dojít k tomu, že i přes existenci jmenovitého specifického titulu, v daném případě rozhodnutí o vyvlastnění, lze dojít v průběhu restitučního procesu k závěru, že ztráta majetku, který byl předmětem vyvlastnění, se udála v podmínkách naplňujících znak perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Takový případ však v dané věci nenastal. Ohledně restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (přechod na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody) dovolací soud zastává názor, že nelze spatřovat politickou perzekuci ve skutečnosti, že dům byl na pozemku vybudován ještě předtím, než došlo k jeho vyvlastnění, protože k takovým případům docházelo dříve a dochází k nim i dnes při nevyjasněných majetkových poměrech. V obdobném duchu, avšak s opačným závěrem (tzn. že ve výše popsaném jednání je třeba spatřovat politickou perzekuci) pak argumentují stěžovatelé. Přestože lze samozřejmě obecně se stěžovateli souhlasit v tom, že odkazem na excesy, které by byť i realizovaly orgány státu v současnosti, nelze schvalovat excesy, ke kterým došlo v minulosti, nepředstavuje stěžovateli namítaný postup, kdy došlo nejprve k zastavění nemovitosti a teprve poté k jejímu vyvlastnění, politickou perzekuci. Můžeme hovořit o správním či jiném pochybení, avšak v žádném případě nelze takové jednání samo o sobě považovat za politickou perzekuci v souvislosti s demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem stěžovatelů, jak má na mysli §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 2 a odst. 3 věty první zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Ohledně posouzení naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě (vyvlastnění bez vyplacení náhrady) nemá Ústavní soud proti závěru obecných soudů, že není rozhodující, jak bylo s vyplacenou náhradou naloženo, tj. že byla použita např. na úhradu knihovní pohledávky peněžního ústavu, žádné výhrady. Podstatné je, že náhrada byla vyplacena a tuto náhradu bylo možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění, což není stěžovateli zpochybňováno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října
Jiří Nykodým
předseda senátu