ECLI:CZ:US:2008:2.US.633.08.1
sp. zn. II. ÚS 633/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem Ciolkovského 282, Karviná - Ráj, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007 č. j. 22 Ca 46/2007-30, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 13. 12. 2007 č. j. 22 Ca 46/2007-30 Krajský soud v Ostravě odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), žalobu stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "žalovaný") ze dne 12. 6. 2007 č. j. MSK 87754/2007, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání lékařského posudku. S odkazem na sjednocenou judikaturu správních soudů (rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyšší správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 81/2005) dospěl krajský soud v projednávané věci k závěru, že správní rozhodnutí žalovaného (vydané dle §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 20/1966 Sb.") není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a proto je vyloučeno podle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu ve správním soudnictví.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumenty na podporu svého tvrzení o přípustnosti přezkumu lékařského posudku ve správním soudnictví. Namítá především, že uvedené rozhodnutí žalovaného závazně určuje povinnost zaměstnavatele se lékařským posudkem řídit, a pokud by jej nemohl následně přezkoumat nezávislý soud, pak by do rukou lékaře byla soustředěna nekontrolovaná moc (jelikož přezkoumání krajským úřadem se jeví jako zcela nedostatečné), která by mohla být i zneužívána. Stěžovatel si je vědom opravného prostředku, jímž je kasační stížnost. Jelikož se však napadené rozhodnutí opírá o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, bylo by podle stěžovatele její podání "pouze formálním naplněním litery zákona", jež by vedlo jen k prodloužení délky řízení a zvyšování nákladů řízení. Má rovněž za to, že projednávaná věc podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
V projednávané věci není pochyb, že proti napadenému usnesení krajského soudu je přípustná kasační stížnost podle §102 s. ř. s., o tom byl ostatně stěžovatel poučen, a je přitom nerozhodné, že ji stěžovatel hodnotí jako formální a předjímá svůj neúspěch. V tomto směru lze tedy uzavřít, že pokud stěžovatel jinak přípustnou kasační stížnost nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud stěžovatel ve své stížnosti uplatňuje výjimku podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpání všech opravných prostředků není třeba, Ústavní soud stěžovatele již jen odkazuje na odůvodnění svých usnesení, vydaných v řízení s totožným předmětem řízení, v nichž stěžovatele zastupoval tentýž právní zástupce jako v daném řízení (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08), přičemž na zaujatém názoru setrvává i v projednávané věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 25. června 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj