ECLI:CZ:US:2008:2.US.648.08.1
sp. zn. II. ÚS 648/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky ELTON hodinářská, a. s., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2007 č. j. 20 Co 521/2007-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí bylo zjištěno, že napadeným usnesením ze dne 20. 12. 2007 č. j. 20 Co 521/2007-105 Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 6. 2007 č. j. 4 C 152/2006-85 tak, že návrh, aby místo s žalobcem ELTON hodinářská, a. s., bylo nadále jednáno s žalobcem Ing. J. H., zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §107a o. s. ř., neboť smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného.
Jak bylo zjištěno u Okresního soudu v Náchodě, stěžovatelka podala dne 10. 3. 2008 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo jejímu obhájci doručeno dne 10. 1. 2008, včasné dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj