ECLI:CZ:US:2008:2.US.658.04.1
sp. zn. II. ÚS 658/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), sídlem Praha, Masarykovo nábřeží 250, zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Zlín, Nábřeží 599, proti nečinnosti Ministerstva kultury, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem (následně upřesňovaným doplňujícími podáními) domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal Ministerstvu kultury (dále jen "ministerstvo") pokračovat v porušování práva stěžovatele provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na stanovený postup dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně má Ústavní soud ministerstvu přikázat, aby vydalo stěžovateli oprávnění v rozsahu plně odpovídajícím požadavkům ustanovení §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. k výkonu kolektivní správy práv. Taktéž se stěžovatel domáhá vydání výroku, že ministerstvo svou nečinností, spočívající v nevydání oprávnění stěžovateli k výkonu kolektivní správy a v průtazích řízení o vydání tohoto oprávnění, porušilo stěžovatelova práva zaručená čl. 26 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 20, čl. 27 odst. 1 a čl. 34 Listiny, a také čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Na základě rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 7. 1997 vykonával stěžovatel hromadnou správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu uvedeném v §2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb. V souvislosti s přijetím nového autorského zákona č. 121/2000 Sb. byl nově upraven institut kolektivní správy a do zákona bylo rovněž začleněno přechodné ustanovení obsahující příkaz vydat v uvedené lhůtě příslušným osobám nová oprávnění. Ministerstvo však dle tohoto příkazu nepostupovalo, pročež se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, jenž mu nálezem ze dne 27. 3. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 690/01 vyhověl a konstatoval, že ministerstvo svým postupem porušilo základní právo stěžovatele zaručení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. S ohledem na tento nález Ústavního soudu zahájilo ministerstvo dne 28. 4. 2003 se stěžovatelem řízení dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. a dne 23. 7. 2003 vydalo rozhodnutí o zesouladnění oprávnění k výkonu hromadné správy, jež bylo potvrzeno v rozkladovém řízení rozhodnutím ministra kultury ze dne 15. 1. 2004.
Ještě dříve, než zahájilo ministerstvo řízení dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., zahájilo dne 1. 8. 2001 se stěžovatelem řízení o odnětí oprávnění k výkonu kolektivní správy. V tomto řízení vydalo ministerstvo dne 21. 1. 2002 rozhodnutí, kterým byla stěžovateli odňata část původních oprávnění. Dané rozhodnutí bylo v rozkladovém řízení dne 14. 6. 2002 potvrzeno, nicméně na základě správní žaloby Nejvyšším správním soudem dne 31. 3. 2004 zrušeno.
Dne 28. 4. 2003 zahájilo ministerstvo správní řízení dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., v rámci kterého udělilo stěžovateli oprávnění dle §95 téhož zákona, současně mu však některá oprávnění odejmulo. Dne 3. 3. 2005 vydalo ministerstvo další rozhodnutí ve smyslu §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., jež bylo dne 6. 6. 2005 v rozkladovém řízení potvrzeno; k plnému zesouladnění však dle názoru stěžovatele nedošlo. Stěžovatel, s podporou stanoviska Veřejného ochránce práv, proto proti rozhodnutí ministerstva podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2006 ve věci sp. zn. 10 Ca 210/2005 rozhodnutí ministerstva ze dne 3. 3. 2005 (respektive ze dne 6. 6. 2005) zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. V návaznosti na to ministr kultury rozhodnutím ze dne 9. 2. 2007 zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 3. 3. 2005 a v rozhodnutí uvedl, že ministerstvo v dalším řízení bude vázáno veškerými právními názory městského soudu ze dne 21. 11. 2006.
Stěžovatel zdůrazňuje, že pro něj není akceptovatelné podávat po dlouhých sporech jakékoli další nové žaloby k soudům. Přestože totiž uspěl s drtivou většinou svých žalob proti ministerstvu, tato soudní ochrana, které se mu dostalo, je z pohledu praktických dopadů na jeho postavení bez významu, když stále nedrží pozitivní správní rozhodnutí. Je to dáno dle stěžovatele tím, že české soudní instituce nemohou absenci rozhodnutí anebo nezákonné rozhodnutí nahradit ve správním soudnictví svým vlastním (jako např. ve Spolkové republice Německo).
Stěžovatel má za to, že postup ministerstva je možno označit za nečinnost, ve smyslu jiného zásahu orgánu veřejné moci, a protože měl bezvýsledně vyčerpat všechny opravné prostředky, obrátil se na Ústavní soud. Stěžovatel připomíná, že v případě vyhovění jeho stížnosti bude mít nález Ústavního soudu vliv na právní závěr ohledně (ne)správnosti úředního postupu ministerstva ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud po posouzení všech argumentů vznesených stěžovatelem i účastníkem řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je dle §72 odst. 1 oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto ustanovení se zrcadlí zásada subsidiarity, jedna z principielních zásad, kteroužto se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti řídí a musí řídit.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 690/01, v němž se Ústavní soud zabýval předchozím stěžovatelovým podáním, vyslovil závěry ve vztahu k projednatelnosti: "ústavní stížnost shledal Ústavní soud přípustnou, neboť byla podána ještě před účinností zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní) a směřuje proti ústřednímu orgánu státní správy - jeho nekonání ve smyslu ustanovení §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Přitom právě v poměru k takovému orgánu státní správy v době podání ústavní stížnosti tehdy platný právní řád účinný právní prostředek proti nečinnosti neobsahoval."
Oproti stavu projednání citovaného nálezu však došlo k podstatné změně, a to jak v oblasti skutkové tak v oblasti právní. Jednak byla projednávaná ústavní stížnost podána již za účinnosti soudního řádu správního (okolnost, na základě které Ústavní soud v případě prvního podání dospěl k závěru o projednatelnosti ústavní stížnosti, proto v případě posuzovaného podání již pominula), jednak ministerstvo na základě citovaného nálezu ve sporné věci provedlo určitá řízení a vydalo několik rozhodnutí, jež měla dát oprávnění stěžovatele do kontextu nového autorského zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. brojí proti skutečnosti, že řízení dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. nebylo dosud zahájeno, v čemž spatřuje tvrzenou protiústavní nečinnost ministerstva. Z obsahu projednávaného podání in globo nicméně vyplývá, že podstata stěžovatelových námitek spočívá ve skutečnosti, že ministerstvo nevydalo rozhodnutí, které by dle stěžovatele odpovídalo dikci §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Nečinnost ministerstva, jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak spatřuje stěžovatel v nevydání odpovídajícího správního rozhodnutí, nikoliv v nezahájení řízení zahajovaného ministerstvem ex officio dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb.
Stěžovatel v podání uvedl, že se nemůže nečinnosti dovolávat dle §79 a násl. soudního řádu správního, neboť dané řízení vůbec nebylo zahájeno. Toto tvrzení je však zjevně nepřípadné, neboť dané řízení zahájilo ministerstvo již 28. 4. 2003, přičemž sám stěžovatel uvádí, že ministerstvo dne 3. 3. 2005 vydalo rozhodnutí ve smyslu §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., které bylo potvrzeno rozhodnutím ministra ze dne 6. 6. 2005.
Je proto zřejmé, že jiný zásah orgánu veřejné moci není možno spatřovat v nezahájení řízení dle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., neboť toto řízení již zahájeno bylo. Jiný zásah orgánu veřejné moci tak dle obsahu posuzované ústavní stížnosti spočívá v tom, že ministerstvo dosud nevydalo rozhodnutí, jež by představovalo naplnění dispozice §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb.
V daném stádiu sporu (řízení) se proto dle mínění Ústavního soudu již nejedná ze strany ministerstva o nečinnost, indikovanou Ústavním soudem v nálezu, tedy o nečinnost, jež by byla nadále relevantní ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ministerstvo vydalo v řízení dle ustanovení §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. určité rozhodnutí, které není z hlediska interpretace §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. stěžovatelem dostatečné. Jedná se tedy o spor vycházející z odlišných pohledů na šíři aplikace §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., nikoliv o nečinnost orgánu veřejné moci (ve smyslu "jiného zásahu"), z níž by Ústavní soud mohl dovodit porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že odmítacím usnesením v žádném případě nehodnotí správnost předmětných rozhodnutí ministerstva ani jejich konformitu ve vztahu k §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Ústavní soud v posuzované věci pouze konstatuje, že v situaci, kdy rozhodnutí ministerstva, které stěžovatel považuje za ne zcela vyhovující §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., městský soud zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, není dán prostor pro jeho intervenci, neboť ta by byla za dané situace nesystematická, odporující zásadě subsidiarity, poněvadž by tak postup Ústavního soudu fakticky předjímal, v jakém rozsahu mají být oprávnění ve smyslu §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. stěžovateli ministerstvem přiznána.
Návrh stěžovatele, aby náklady řízení před Ústavním soudem hradil stát, musel být zamítnut, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu